Rok se s rokem sešel a v předvečer 182. výročí narození Antonína Dvořáka zazářil na schodech pražského Rudolfina festivalový rudý koberec Dvořákovy Prahy. Zatímco publikum pózuje na koberci a spěchá do sálu, turisté a náhodní kolemjdoucí aplaudují Dvořákovým Fanfárám z roku 1891, napsaným ke slavnostnímu otevření Zemské jubilejní výstavy v Praze. Upřímně jsem rád, že toto zapomenuté, ne-li rovnou nejzapomenutější Dvořákovo dílo každý rok ožívá alespoň na schodišti Rudolfina, vždy na začátku a na závěr Dvořákovy Prahy.
Zahajovací koncert festivalu Dvořákova Praha má již tradiční dramaturgický rámec vymezený 9. symfonií e moll op. 95 „Z Nového světa“ (1893) a Violoncellovým koncertem h moll op. 104 (1895). Festivaloví dramaturgové jsou objevní a nebojí se riskovat, a tak bychom se mohli jednou dočkat Novosvětské v první polovině koncertu a Violoncellového koncertu ve druhé polovině večera. Posluchači by tak kmenová díla Dvořákova a světového hudebního repertoáru vyslechli v chronologickém pořadí podle doby vzniku a v myšlenkové návaznosti symfonické a koncertantní tvorby ze skladatelovy vrcholné americké periody, která pomyslně započala pomalou introdukcí k první větě 9. symfonie a skončila mohutnou gradací violoncellového koncertu.
Hostem letošního zahajovacího koncertu byla světová extraliga – Curyšský orchestr Tonhalle se svým šéfdirigentem Paavem Järvim a s mladou ruskou violoncellistkou Anastasií Kobekinou. Nejpřednější švýcarský orchestr píše své dějiny od roku 1868, kdy jej založila skupinka curyšských hudebníků. Järvi je jeho již jedenáctým uměleckým šéfem a zdá se, že společně s orchestrem zažívají vrcholná léta. Svědčil o tom i první festivalový večer ve čtvrtek 7. 9. 2023.
Po české státní hymně náležela první polovina večera Dvořákovu Violoncellovému koncertu č. 2 h moll op. 104, který Dvořák komponoval mezi dvěma kontinenty v závěru svého amerického pobytu a po návratu do Čech. Občas si pohrávám s myšlenkou, které Dvořákovo dílo by jej zapsalo do dějin, kdyby byl autorem jediné skladby. Violoncellový koncert je bezesporu jedním z nich. Úvodní věta má rozměry a heroický charakter připomínající až Bohatýrův život Richarda Strausse. Dvořák jej ovšem prolamuje lyrickými pasážemi a sólistu staví před nesnadný úkol balancovat mezi těmito dvěma výrazovými světy. Pokud vsadí jen na lyriku, ztroskotá, protože druhá věta a poté znovu závěr finále noří posluchače opakovaně do existenciálních hloubek.
Naivně jsem očekával, že před pár dny devětadvacetiletá rodačka z Jekatěrinburgu vsadí na virtuózní a heroické pojetí první věty, když při příchodu šoumenskými gesty komunikovala s publikem a sebevědomě ovládla podium. Podobně jako její velcí ruští předchůdci Pjatigorskij, Rostropovič nebo Maisky vsadila na volnější tempa a akcentované lyrické pasáže. Proto na jejím provedení nejvíce zaujala pomalá věta, v jejímž stínu zůstaly obě krajní věty. V závěru vstupní věty nebylo možno přeslechnout opakované intonační problémy ve vyšší poloze a na počátku finále se tempově rozešla s doprovázejícím Curyšským orchestrem Tonhalle, jehož umělecký šéf Järvi prokázal důkladnou znalost kompozice a nadhled dokonalého kapelníka (ve smyslu Mathesonova „Der vollkommene Capellmeister“). Upřímně řečeno, z výkonu Anastasie Kobekiny jsem byl nakonec spíše na rozpacích než nadšen. Dvořákovo dílo je nejen doslova nabito emocemi, má ale také symfonické rozměry, vnitřní řád a bohatou komunikační strukturu jednotlivých nástrojů a nástrojových skupin. Proto si zaslouží být připomenuti první koncertní mistr Andreas Janke a sólohornista Karl Fässler, nepletu-li se, kteří zaujali svými sólovými výstupy.
Po pauze následovala Dvořákova Novosvětská. Neměl bych, ale budu osobní. V roce 1993 jsem dostal darem nahrávku Dvořákovy poslední symfonie s Královským filharmonickým orchestrem Londýn a s tehdy jednatřicetiletým estonským dirigentem Paavem Järvi. Zvukově opulentní snímek se mně vryl do paměti a v podstatě jsem na něm posluchačsky vyrostl. Po pár letech k němu Järvi připojil ještě jednu zvukově vybroušenou kreaci, tentokrát s orchestrem ze Cincinnati, kde byl v letech 2001–2011 hudebním ředitelem. Proto jsem Järviho vystoupení očekával s klidem a přesvědčením, že vše dobře dopadne. Järviho pojetí ovšem muselo přítomným vyrazit dech, bez ohledu na vysoké kvality loňského festivalového provedení s Mnichovskými filharmoniky a dirigentem Chungem.
Järvi vyrůstal v prostředí prostoupeném Dvořákovou hudbou. Jeho otec Neeme Järvi má ve svém repertoáru podstatnou část skladatelova symfonického díla, jehož znalost předal i svým synům. V Järviho nastudování nebylo schválností, vše bylo na svém místě, jen přepečlivě promyšleno a cizelérsky vybroušeno dirigentovým švýcarským strojem (pardon nástrojem) – orchestrem Tonhalle. „Co možná zdlouha,“ napsal Dvořák svému žáku Oskaru Nedbalovi do Paříže jako odpověď na dopis, v němž se Nedbal jako začínající dirigentská stár dotazoval na pojetí introdukce k první větě. A takto ji pojímá i Järvi. Repetice v první větě je Järvimu samozřejmostí, a to na rozdíl od české interpretační tradice. Ostatně tři tematické bloky pojímá dirigent tak odlišně a zajímavě, že si posluchač doslova přeje, aby repetice zazněla. Monumentální první téma střídá rytmické rozpohybování a roztančení druhého tématu, po němž se z naprostého ticha vynoří flétnové sólo třetího tématu. Orchestr ani publikum nedýchají, když první flétna přednáší polkové téma v nejnižší dynamice, i když na úkor tanečnímu rytmu české polky. Přál jsem si, aby se repetice bez ustání řetězily a stále a stále opakovaly. Jenomže Dvořákova kompozice pokračuje stručným provedením, v němž se ukázala drtivá síla curyšské žesťové sekce. Ještě jedno pomazlení s flétnovým sólem a nastoupila mohutná gradace v závěru první věty, v níž Järvi orchestr vybičoval k extatickému výkonu. Chtěl jsem po posledním taktu první věty vykřiknout bravo, ale jsem zbabělec.
Järviho pojetí Larga by mělo vstoupit do učebnic. Jemně odstíněná dynamika, pečlivá artikulace a frázování a drtivá zvuková gradace v klimaxu druhé věty. A pak už jen po generální pauze (opravdu nikdo nezakašlal!) existenciálně jímavé závěrečné trio houslí, violy a violoncella. Žádné ladění a v podstatě attacca nastoupilo scherzo, divoké ve výrazu a zuřivé v tempu. Ty báchorky o indiánech a eposu Hiawatha jsem v souvislosti s Novosvětskou četl snad tisíckrát. Pod Järviho taktovkou ovšem Irokézové od Curyšského jezera spustili na podiu Rudolfina hrozivý válečný indiánský tanec. Žádná pauza a attacca finále. Razantní zvuk žesťové skupiny, permanentní gradace, které by u jiného skladatele než Dvořáka monotónně nudily, a prolamování kupředu se hrnoucího finále komorními pasážemi. Järvi přivedl Novosvětskou k dokonalé gradaci, orchestr na hranici jeho možností a publikum do varu. Třikrát ano: Curyšský orchestr Tonhalle šlape jako švýcarské hodinky, Järvi na prahu šedesátky dospěl v bezkonkurenční dirigentskou osobnost s hlubokým pochopením interpretovaného díla a jednoduchým podiovým projevem a Dvořákova Novosvětská nemá slabé místo, láme srdce a třese koleny.
Dvořákova Praha letos odstartovala bezkonkurenčním způsobem a doslova rozbouřila vody pražského hudebního života na počátku nové sezóny. Festival teprve započal, a tak úvodním koncertem konkuruje kvalitou sám sobě. Držme mu palce, ať si i další festivalové večery udrží kvalitativní laťku úvodního večera. Končím zvoláním „Více Dvořáka!“ A Järviho!
