Koncert České filharmonie s Magdalenou Koženou pod taktovkou Giovanniho Antoniniho byl nejen interpretační, ale i dramaturgickou lahůdkou. Čtyři árie a dvě předehry v první polovině měly jednotící téma a odrážely kus hudebního vývoje. A také zajímavě zapadají do uměleckého životopisu Magdaleny Kožené. Árii Argéné z opery Olympiáda Josefa Myslivečka má už na svém CD s Pražskou komorní filharmonií z roku 2001. Vstupní árii trojské princezny Ílie z Mozartova Idomenea má na svém prvním CD pod taktovkou Simona Rattla z roku 2006. Postavu Donny Elvíry z Dona Giovanniho ovšem zařadila do svého repertoáru teprve nedávno, je to velká a náročná dramatická role. A ještě dramatičtější je Scena di Berenice, pozdní dílo Josepha Haydna.
Všechny čtyři árie měly podobné téma, lásku, které není zásahem osudu přáno a vyvolává to velké emoce, bolest a vnitřní napětí. Mohli jsme tedy sledovat vývoj italské opery v dílech tří výjimečných neitalských skladatelů při zhudebnění téhož tématu. Vrcholný Mysliveček vystihne ve své vrcholné árii jednu vzrušenou emoci, pětadvacetiletý Mozart v Idomeneovi už je mnohem diferencovanější, i když má k dispozici hodně upovídané libreto barokního stylu. V Donu Giovannim už je libretista da Ponte stručnější a Mozart tu dokonale rozvine psychologii ženy, opakovaně zrazené svým mužem, kterého pořád miluje. Konečně Haydn ve svém pozdním díle komponovaném v roce 1785 pro Londýn předvede, že také on umí nakomponovat drama na hranici šílenství, jak předepisuje Metastasiovo libreto princezně Berenice, jejíž milovaný právě spáchal sebevraždu.
Hlas slavné české mezzosopranistky Magdaleny Kožené zněl v pátek 18. října plně a velmi svěže. Už Myslivečka zazpívala se stoprocentní technickou jistotou a v ušlechtilé barvě. Po něm přišla náročná Donna Elvíra, která je výletem do vyšší sopránové polohy a i tu ovládla bez zaváhání. Barevná škála možná nebyla tak bohatá, jako mají velké dramatické hlasy, ale výraz byl koncentrovaný a přesvědčivý. Ještě silněji ale vyzněla další sopránová árie z Idomenea, kterou dovedla velmi sugestivně vyprávět. Dramatickým vrcholem byl pro někoho překvapivě Haydn, protože ve svém zhudebnění opravdu vyzkouší mnoho extrémních emocionálních poloh. Árie je navíc posazena níže, jsou zde exponované hlubší tóny a provedení bylo strhující. Zejména závěr, kdy je třeba nejprve zpívat hodně hluboko, aby posléze hlas nabral na síle.
První polovina byla doplněna o dvě předehry, které také hezky odrážejí vývoj italské opery seria od Myslivečka k Mozartovi. Předehra k Olympiádě je ještě tradičně trojdílná, předehra k Idomeneovi už je prvním zajímavým dramatickým kusem, který Mozart v roce 1781 napsal pro tehdy nejlepší orchestr Evropy. Česká filharmonie hrála v menším, ale pořád ještě docela velkém obsazení a je klišé psát, že na dobové nástroje by to znělo lehčeji – provedení bylo precizní i energické a koncertní mistr Jan Fišer vedl skupinu spolehlivě i v doprovodech pěvkyně.
Po velkých emocích první poloviny patřila ta druhá Beethovenově Šesté symfonii zvané Pastorální, což byl zajímavý kontrast. Provedení bylo detailně vypracované a soustředěné, i když na můj vkus příliš italské. Antonini vylehčil zvuk, vedl orchestr k pečlivé artikulaci a zajímavým barvám. Vrcholně mu vyšla druhá věta s lehkými lesními vánky a zvuky přírody, včetně ptačího zpěvu v závěru. Scénu venkovanů ovšem hrál moc rychle, takže tam, kde se imitují venkovští muzikanti, znělo všechno spíš virtuózně. Dechová sekce, krásné klarinety, fagoty a hoboje, hrála excelentně a oba první hornisté s důvěrou přenechali náročný part Mikuláši Koskovi, který hrál měkce a neméně krásným tónem. U Bouřky musíme ocenit souhru a razanci smyčců a závěrečná pomalá věta měla propracovanou dynamiku a lehce rozezpívaný až roztančený charakter. Otázka zůstává, jestli právě takový charakter má mít. Osobně je mi bližší německé pojetí, které v Pastorální více zdůrazňuje stavebnost, slavnostnost a v závěru pak jistou mystiku, která přechází až do duchovního chvalozpěvu. Velcí němečtí dirigenti právem zdůrazňují, že Pastorální je bytostně religiózní dílo a sám Beethoven se zajímal o dobovou filozofii a „ducha v přírodě“. Byl jsem upozorněn na jednu pasáž z Goethova Fausta, která zajímavě sedí také na Pastorální: „Vznešený duchu, …tys dal mi království své velké přírody, … tys popřál mi v hruď hluboce jí zírat jak v srdce příteli. Ty předvádíš mi řadu oživených bytostí a učíš mne, jak poznávat mám bratry ve vzduchu, vodě i v tichých houštinách… do sluje mne vedeš bezpečné, mne samého mi ukazuješ, v hrudi aby rozevřel se zázrak tajemství.“ Toho tajemství bylo v Antoniniho pojetí málo, má raději italské barvy a zefýry.
Připomeňme, že Beethoven se v České filharmonii nehraje o moc častěji než Mozart, a to je škoda. Repertoár orchestrů tohoto typu má začínat už u Haydna a nemá to být jen doména specialistů na „starou“ hudbu. Vídeňský klasicismus je branou k modernímu orchestru a je pro něj důležitý. Při covidu bylo velké beethovenovské výročí a pár provedení odpadlo, takže je dobře, že se v druhé polovině sezony vrátí Semjon Byčkov ještě k Druhé symfonii a že v minulé sezoně provedl Devátou. Jen tak dál.
