Letošní 25. ročník festivalu Concentus Moraviae nakonec nabídl dramaturgyni Barbaře Marii Willi vytvoření nového programu v novém termínu, dnešní situace nejen přivřela hranice, ale i vše změnila. S tématem „Domov můj“ tedy Barbara Maria Willi připravila posluchačům báječný program věnovaný především staré hudbě v podání našich vynikajících hudebníků.
Mezzosopranistka Markéta Cukrová je zárukou vybrané interpretace a přirozeně tak patří ke špičkovým umělcům, které dramaturgie oslovila. I když vystoupila vícekrát během podzimního festivalu, svůj program přednesla 21. září na hradě Pernštejně, kde rozezněla historický Přijímací sál melodiemi italských skladatelů 1. poloviny 17. století. Počátky monodického uměleckého zpěvu patří právě italským kulturním centrům, na něž se Markéta Cukrová zaměřila a vybrala s doprovodem harfistky Kateřiny Ghannudi a theorbisty Jana Krejči písně skladatelů z okruhu florentské Cameraty, ale také dalších známých i zcela neznámých autorů té doby.
Název koncertu „Ty spíš, duše moje“ navodila úvodní skladba Francesca del Nicolina Tu dormi, anima mia (Ty spíš, má milá) a celý večerní program se vznášel v duchu touhy milostné, nenaplněné ale doufající, a pohnutkami naděje i smutku s láskou spojenými. Markéta Cukrová skutečně umí sestavit poetický a dramatický oblouk, který vybranými písněmi obejme lidské nitro ve všech polohách od oddanosti a touhy až k rezignaci nad zmařenými nadějemi. Její čistý hlas nadchnul posluchače od prvních tónů přednesem s plynulým střídáním poloh od jásavých výšek až k dramaticky syrovému hlubokému smutku.
Úvod k písni Francesca del Nicolina patřila theorbě v rukou zkušeného Jana Krejči, do jehož vstupní melodie se plynule připojil hlas Markéty Cukrové s posmutnělou touhou. Následující Giulio Caccini (1551–1618) je pravým představitelem Cameraty a z jeho díla zazněla radostná melodie s doprovodem barokní harfy Kateřiny Ghannudi Si ridete giocose (Když radostně se usmíváte). Živý a jasný tón pěvkyně zde skvěle souzněl s jemnou harfou ve vytříbeném doprovodu. Claudio Monteverdi (1567–1643), největší jméno italského raného baroka, byl představen vyzrálým dílem Dolci miei sospiri (Mé sladké vzdechy) s typickým tématem lásky nevzdávající se naděje. Z odkazu Belerofonte Castaldiho (1580–1649) si Jan Krejča vybral sólovou skladbu Tasteggio soave. S jistotou a vzorovým přednesem zazněla náročná, ale půvabná kompozice, v níž Jan Krejča zcela potvrdil své kvality.
Instrumentální sólo střídal zpěv ve skladbách málo známých, ale velmi zdatných skladatelek, dcer proslulého Giulia Cacciniho – mladší Settimia (1591–cca 1638) byla zastoupena jiskřivým vyznáním Due luci ridenti (Veselý pohled), v němž se k energickému hlasu Markéty Cukrové připojila subtilní barokní kytara i harfa. Množství nálad, poloh a pěveckého kouzla zaujalo posluchače pestrým a neutuchajícím proudem hudebního vyprávění, v němž je Markéta Cukrová jako doma. Starší Cacciniho dcera Francesca (1587–1641) byla poté představena v písni Lasciatemi qui solo (Samotného mě zde zanechte) jako autorka líbezné poezie s něžnou melodickou linkou, roztouženou až k dramatické lítosti nad zmarem. Cituplný hlas doprovodila harfa v jemné volné skladbě plné melancholie zcela suverénně. Oba nástroje změnily náladu v Castaldiho Capricciu detto Bischizzoso s vesele rozmarnou melodií, již si nástroje předávaly, aby se opět sešly v perfektní souhře. V Monteverdiho písni Ecco di dolci raggi (Hle, sladkými paprsky) se hlas Markéty Cukrové ve vysoké poloze velmi pěkně snoubil s harfovým doprovodem, pečlivě sledujícím melodické finesy. Ve známější anonymní písni Amor crudo, fior tiranno (Amore krutý, tyrane dravý) se k náročným hlasovým ozdobám přidaly jemné tóny harfy a barokní kytary, aby se následně všechny spojily do výrazného a odhodlaného finále.
Další skladatelka, ve své době velmi uznávaná a obdivovaná Barbara Strozzi (1619–1677) obohatila plejádu italských mistrů s písní Udite, udite! (Slyšte, slyšte!) v podání nejprve harfy, theorby a posléze i naléhavého zpěvu o marném milování nedostupné lásky. Hlas Markéty Cukrové tak plynule a čarovně klouzal a kouzlil s měnícími se náladami, doprovázen oběma nástroji jakoby jedním dechem, že obdiv patřil nerozdílně přednesu i skladbě samotné. Kateřina Ghannudi se blýskla v sólovém Ricercaru sopra il canto di Constantio Festa, skladbě známého Ascania Mayoneho (1565–1627). Volný začátek jednotlivých harfových tónů se spojoval do melodické linky a rozběhl se v ozdobných bězích do svižného a náročného závěru. Giulio Caccini s půvabnou písní Amarili, mia bella (Amarili, moje krásná) zapůsobil v podání všech tří hudebníků jako předzvěst vyvrcholení přehlídky italského baroka a sklidil tolik nadšení, že zazněl po koncertu znovu v přídavku.
Posledním autorem byl Tarquinio Merula (1595–1665) s mimořádnou skladbou Canzonetta spirituale sopra la nanna (Duchovní popěvek na usnutí). Téma ukolébavky pro malého Ježíška je kompozičně zpracováno skutečně mistrovsky; do tónů theorby vstupuje hlas, vemlouvavý a naléhavý, harfa přidává na naléhavosti a se stoupající výškou se ocitáme uprostřed očekávaného budoucího utrpení, jež je nyní pouze naznačeno, vždyť vše je soustředěno na usínající dítě. Skladba uzavřela celý koncert s ušlechtilým a precizním podáním a vyvolala nadšené ovace posluchačů, kterým učaroval hlas Markéty Cukrové prodchnutý láskou, smutkem, oddaností a pokorou i výborní a stejně naladění hudebníci. Byl to koncert skutečně inspirativní, na který se bude vzpomínat.
