Předposlední koncert Klavírního festivalu R. Firkušného (Rudolfinum, 7. listopadu 2024) nesl název Ivo Kahánek a jeho žáci. Na programu byly výhradně kompozice Smetanovy. V první polovině večera zazněly Smetanovy skladby pro sólový klavír, ve druhé polovině pak úpravy Smetanových děl pro dva a čtyři klavíry.
Ivo Kahánek patří dnes k pianistům světového formátu. Připomeňme alespoň dva jeho nejvýznamnější projekty z poslední doby – nahrávku Dvořákova Klavírního koncertu s Bamberskými symfoniky a s Jakubem Hrůšou a soubornou nahrávku Dvořákova klavírního díla – které získaly řadu prestižních mezinárodních ocenění. Na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného vystoupil Ivo Kahánek už v roce 2014, kdy jsme jej měli možnost slyšet na zahajovacím koncertě druhého festivalového ročníku. Hrál tehdy spolu s Berlínskou filharmonií řízenou sirem Simonem Rattlem Klavírní koncert č. 4 „Inkantace“ Bohuslava Martinů. V nejbližších dnech připravuje Ivo Kahánek vydání reprezentativní nahrávky klavírních skladeb Bedřicha Smetany, a není proto divu, že ukázku z této nahrávky zařadil i do svého festivalového „půlrecitálu“.
Své vystoupení zahájil Smetanovou skicou Macbeth a čarodějnice. Dílo samo je pro muzikology trochu záhadou. Existuje pouze jeho náčrt tužkou a není vůbec jisté, zda se mělo jednat o sólovou klavírní skladbu nebo zda se Smetana chystal na základě tohoto náčrtu vytvořit symfonickou báseň. Klavírní verze Macbetha je však sama o sobě natolik atraktivní, že ji naši pianisté poměrně často zařazují do svého repertoáru – a to i vzdor tomu, že klade na interprety skutečně velké technické nároky. Ivo Kahánek vládne ovšem obdivuhodnou technikou, ani ta nejzapeklitější místa mu zjevně nedělala žádné problémy. Přednesl Macbetha neobyčejně dramaticky a rozezněl Steinwaye tak velkolepě a v tak úžasné barevnosti, že ani velký symfonický orchestr by ji nedokázal zahrát barvitěji.
Po Macbethovi uvedl Kahánek Smetanův šestidílný cyklus Sny. Toto dílo nabízí nespočet virtuózních míst lisztovského ražení, která přímo svádějí k tomu, aby se v nich pianista pochlubil svými technickými dovednostmi. Klavírista však hrál celý cyklus nesmírně poeticky. Lisztovské efekty zvládal brilantně, ale svou techniku nestavěl ani trochu na odiv – Smetana byl v jeho pojetí „snově“ intimní a každá ze šesti vět vyzněla jako okouzlující báseň v tónech. Ivo Kahánek je skutečným básníkem klavíru a jsem přesvědčený, že by v báseň dokázal proměnit i stupnici hranou jedním prstem.
Po přestávce se ke Kahánkovi postupně připojili tři jeho studenti z HAMU, aby spolu s ním provedli čtyřruční úpravy Smetanových symfonických básní: Richarda III., Vltavu a Šárku. Richarda III. upravil významný český varhaník a skladatel Josef Klička, úpravy Vltavy a Šárky pocházejí přímo z ruky Smetanovy. Nutno dodat, že jsou to úpravy technicky značně náročné. Přestože se ve všech třech případech jedná o úpravy pro jeden klavír na čtyři ruce, využili interpreti toho, že se nemuseli tísnit dva u jednoho nástroje, ale že měli na pódiu k dispozici každý svůj vlastní klavír.
Richarda III. si Ivo Kahánek zahrál s Matoušem Zukalem (z 1. ročníku doktorského studia). Klička ve své úpravě této symfonické básně pianisty opravdu ani trochu nešetří. Matouš je ale skvěle technicky vybavený a navíc má jedinečný cit pro komorní hru. Skladba vyzněla v plném orchestrálním lesku a byla tak barvitá, že jsem v ní dokonce chvílemi bezpečně slyšel hrát žestě.
Ve Vltavě spojil Ivo Kahánek své síly s Annou Gaálovou (z 2. ročníku magisterského studia). Anna vnesla do převážně pánské společnosti dívčí element, a tak není divu, že hráčům mimořádně hezky vyšly ve Vltavě lyrické plochy: úvodní prameny Vltavy a Rej rusalek.
V Šárce se k Ivo Kahánkovi připojil Pavol Praženica (z 1. ročníku magisterského studia). Pavol je výrazným typem impulzivního pianisty, hrál od prvních taktů s plným nasazením a vysloveně si pak užíval místa, kde mají v orchestru vstupy sólové nástroje.
Závěrečným číslem večera byla předehra k Prodané nevěstě v úpravě německého klavíristy Marcuse Kretzera pro čtyři klavíry. Předehra k Prodané nevěstě je chloubou a zároveň prubířským kamenem každého orchestru a také její čtyřklavírní úprava vyžaduje zdatné a zkušené interprety. Naši čtyři klavíristé ji „vypálili“ v tempu, které bralo dech a kterému by určitě nemohl konkurovat ani ten nejlepší orchestr. Mladistvý optimismus, který tryskal z pódia, byl tak strhující, že posluchači po doznění posledních tónů doslova vyskočili ze sedadel. Nevzpomínám, že bych kdy na koncertě zažil standing ovation tak bezprostřední. Nadšenému obecenstvu (Rudolfinum bylo zaplněné do posledního místa) se umělci odměnili přídavkem: Smetanovou polkou Vzpomínka na Plzeň, kterou pro čtyři klavíry upravil Jiří Gemrot. Byla to krásná tečka za krásným večerem.
