Už třetí koncertní sezonu mělo pražské publikum možnost vychutnávat si v Anežském klášteře jedinečný zvuk koncertního křídla C. Bechstein D 282. V sezonách 2016/17 a 2017/18 na něm uvedl výborný izraelsko-palestinský pianista Saleem Ashkar postupně všech dvaatřicet Beethovenových klavírních sonát, v letošní sezoně si v cyklu nazvaném Hybatelé rezonance vyzkoušeli kvality tohoto nástroje čtyři tuzemští interpreti. Celý cyklus vyvrcholil 10. června 2019 recitálem Ivo Kahánka. V osobitě koncipovaném programu nabídl umělec díla dvou z nejvýznamnějších českých skladatelů 20. století – Leoše Janáčka a Miloslava Kabeláče, která orámoval kompozicemi dvou velikánů světové hudby – Johanna Sebastiana Bacha a Ludwiga van Beethovena.
Bachova Partita č. 1 B dur BWV 825, která zazněla v úvodu večera, byla od prvních tónů křišťálově průzračná a nabitá pozitivní energií. Každý hlas měl svou logiku a pianista zjevně o každém z nich bezpečně věděl, odkud přichází a kam plyne. Zvonivý konkrétní tón Bechsteina se zdál být pro Bacha takřka ideální a Ivo Kahánek s ním zacházel přímo mistrovsky – i ty nejrychlejší pasáže mu zněly jiskřivě a naprosto zřetelně. Jako zjevení z nadzemských sfér pak působila mezi rychlými tanci pomalá Sarabanda, zpěvná a výrazově nesmírně vyzrálá.
Cyklus Osmi preludií op. 30 Miloslava Kabeláče, který následoval po Bachovi, patří k tomu nejpozoruhodnějšímu, co u nás bylo napsáno pro klavír ve druhé polovině 20. století. Slyšel jsem Ivo Kahánka poprvé hrát toto dílo před pěti lety v Rudolfinu. Byl to pro mne tenkrát jeden z vůbec nejsilnějších koncertních zážitků a přiznávám, že jsem šel do Anežského kláštera na Kahánkův recitál trochu s obavou, jestli jsem si tehdejší provedení Kabeláče za těch pět let příliš nezidealizoval. Ale mé obavy byly liché. Snová, zneklidňující a místy až přízračná Kabeláčova hudba našla v Ivo Kahánkovi opravdu jedinečného interpreta. Pianista doslova kouzlil se zvukovými barvami, které jsem mnohdy dokonce vnímal už ne jako tóny, ale jako tajemná barevná světla, přicházející z jiných světů. Neméně mě fascinovala Kahánkova práce s časem, s dynamikou a s pedálem i jeho schopnost vystavět z nehmotných snových ingrediencí dokonale pevnou architekturu. Ivo Kahánek hraje Osm preludií skutečně úžasně – sugestivnější a magičtější interpretaci tohoto díla si nedokážu představit.
Po přestávce zazněl Janáčkův cyklus V mlhách. Kahánek jej má zjevně zažitý do poslední noty, věříme mu každý tón, každou pomlku. Obdiv si zasloužila hojná, ale přitom naprosto samozřejmá rubata, i to, že klavírista dokázal vtisknout přesvědčivý výraz jak skladatelově jímavé poetičnosti, tak i janáčkovsky vypjaté emotivnosti. Moc by mne zajímalo, do jaké míry se na oné výrazové přesvědčivosti podepisuje to, že Janáček a Kahánek jsou vlastně „krajané“: Kahánkovy rodné Palkovice jsou od Janáčkových rodných Hukvald vzdálené jen pár kilometrů.
Na závěr koncertu zařadil umělec slavnou Beethovenovu „Patetickou“ op. 13. V pomalé introdukci, která se klavíristům často drobí, se Kahánkovi znamenitě podařilo udržet napětí a skvělý tah. Nemenší tah měla ale také rychlá část této věty, kterou hrál pianista se strhujícím švihem a v hraničním tempu. V překrásně rozezpívané pomalé větě jsme mohli ocenit Kahánkův mimořádný cit pro kantilénu i sympaticky tvárný zvuk klavíru. Finální věta byla pak zahraná s takovým elánem, že zvedla publikum ze sedadel. Pianista se posluchačům odměnil za standing ovation ještě třemi stylově různorodými přídavky: Scarlattiho Sonátou D dur K 96, Janáčkovým Lístkem odvanutým z cyklu Po zarostlém chodníčku a Chopinovým Impromptu cis moll op. 66. Každá skladba sama o sobě zářila jako dokonale vybroušený drahokam. Ivo Kahánek zkrátka patří k těm nemnoha klavíristům, kteří si mohou dovolit hrát cokoli, a vždycky to bude pro posluchače nezapomenutelný zážitek.
