Ivo Kahánek si pro své vystoupení na pražských Martinských slavnostech klavíru (23. 10. 2012) zvolil posluchačsky velmi vděčný program. V jeho první půli zazněla Suite espagnole (č. 1) Isaaca Albénize. Jednotlivé části této osmidílné suity nesou názvy španělských měst a regionů a skladatel je pojal jako hudební obrázky s výrazným španělským koloritem. Ivo Kahánek je provedl živě a spontánně, hrál je krásným, neobyčejně zpěvným tónem a všechny „španělské“ zvukové efekty, jimiž Albéniz v tomto díle přímo hýří, mu vyšly tak přesvědčivě, jako by hru na klavír studoval někde v Madridu nebo v Seville. Debussyho Dětský koutek, který následoval po přestávce, představoval pro posluchače sice spíše oddechovou část programu, ale Ivo Kahánek překvapivě vnesl do posledních tří skladeb tohoto cyklu řadu zajímavých dramatizujících momentů. Po Debussym se posluchači opět vrátili do Španělska – tentokrát s Habanerou francouzského skladatele Emmanuela Chabriera. Skladbu rozepsanou na třech notových osnovách hrál Ivo Kahánek nejen velmi plasticky, ale dokázal zároveň obdivuhodně vystihnout její uvolněnou „kavárenskou“ atmosféru. Po Habaneře následovaly další dvě Chabrierovy skladby: Impromptu a Scherzo-Valčík z cyklu Pièces Pittoresques. První skladba zaujala vtipnou klavírní sazbou, zatímco ve Scherzo-Valčíku fascinoval Ivo Kahánek posluchače svou skvělou prstovou technikou. Recitál uzavřel klavírista Debussyho Ostrovem radosti. Jestliže jsem už v Debussyho Dětském koutku měl pocit, že Ivo Kahánek vnímá impresionismus dramatičtěji, než bývá zvykem, pak v Ostrovu radosti jako by se tento jeho přístup ještě prohloubil. Barvy tu zářily tak intenzivně a v tak efektních kontrastech, že jsem měl před očima spíše Henriho Matisse než Moneta nebo Renoira. A rozhodně to nebylo nezajímavé. Do španělsko-francouzského ladění večera dokonale zapadl i přídavek – půvabná a brilantně provedená sonáta Domenica Scarlattiho.
