Dvořákovy klavírní skladby se objevují na koncertních pódiích jen velmi zřídka. Nikdo jim sice neupírá hudební hodnoty, ale klavíristé je všeobecně považují za „neklavírní“. Letošní ročník festivalu Dvořákova Praha nabízí ovšem ctitelům Dvořákovy hudby něco naprosto nevídaného a neslýchaného: kompletní provedení všech Mistrových skladeb pro sólový klavír a pro klavír na čtyři ruce.
Hned na první večer (Rudolfinum, 6. 9. 2020) této jedinečné koncertní řady nasadili pořadatelé recitál, který určitě patřil k největším magnetům celého festivalu. Ivo Kahánek na něm přednesl tři z nejznámějších Dvořákových klavírních cyklů: v první půli večera Poetické nálady op. 85, ve druhé půli Suitu A dur op. 98 a Silhouety op. 8. Kahánek se už dávno etabloval mezi světovou pianistickou špičku, což mimo jiné potvrdila i řada prestižních ocenění (korunovaná BBC Music Magazine Award 2020), jež získal za svou loňskou nahrávku Dvořákova Klavírního koncertu g moll op. 33 a Martinů Inkantací s Bamberskými symfoniky a dirigentem Jakubem Hrůšou.
Ze všech tří cyklů, které zařadil Kahánek do svého festivalového programu, se hrávají většinou jen jednotlivá čísla. Výjimkou je pouze Suita A dur, kterou tu a tam zařadí některý pianista na svůj recitál jako celek. Od kompletního uvedení Poetických nálad určitě odrazuje interprety také skutečnost, že celý cyklus sám o sobě trvá téměř hodinu.
Dvořák zjevně vnímal klavírní tvorbu značně „orchestrálně“ (Suitu A dur dokonce později zinstrumentoval) a je dost pravděpodobné, že je to jeden z hlavních důvodů, proč ji klavíristé považují za „neklavírní“. Ivo Kahánek ovšem učinil z oné „orchestrálnosti“ přednost: jeho Dvořák doslova hýřil barvami. To, co jsme slyšeli ten večer v Rudolfinu, nebyla „jen“ hudba, ale úchvatné barevné obrazy. A těch barev – jednou křehce snových, jindy zas hutných a šťavnatých – v nich bylo tolik, že by na ně nestačil ani ten největší symfonický orchestr. Vedle nespočtu rafinovaných úhozových nuancí hrála viditelně v oné hudební barevnosti významnou úlohu i klavíristova nápaditá práce s pedálem. Dalším výrazným rysem Kahánkovy hry je úžasná kantabilita. Pianistovi jeho nástroj pod prsty doslova zpívá, nezřídka skutečně jako lidský hlas, a Dvořákovy překrásné melodické nápady, jichž je ve všech třech dílech bezpočet, jako by pod Kahánkovými prsty začínaly žít svým vlastním „rozezpívaným“ životem. Při vší té zvukové nádheře zněl Kahánkův Dvořák naprosto přehledně, transparentně, přirozeně a jaksi samozřejmě, jako by žádný jiný výklad těchto děl ani nebyl možný. Ke cti festivalových posluchačů budiž řečeno, že vycítili jedinečnost tohoto večera a po doznění poledních tónů Silhouet spontánně povstali ke standing ovation. Jako první přídavek přednesl Kahánek Janáčkovu drobnost Naše večery z cyklu Po zarostlém chodníčku. Její začátek překvapivě působil dojmem, že by klidně mohl být od Dvořáka – a teprve dodatečně jsem si uvědomil, jak nápadně se její první takty podobají začátku čtvrté věty Dvořákovy Suity A dur. Poté Kahánek zahrál ještě dvě skladby Chopinovy: čtvrtou etudu z opusu 10 a Fantazii-impromptu cis moll op. posth. 66, obě se strhující brilancí. A ve střední části Fantazie-impromptu pianista ještě naposledy okouzlil publikum svou nenapodobitelnou kantilénou.
Není pochyb, že Ivo Kahánek začal tento večer psát novou kapitolu v interpretaci Dvořákových klavírních skladeb. A jeho festivalový recitál bude pro mě patřit k těm, na které se nezapomíná.
