Chorvatský klavírista Ivo Pogorelić zahájil svou koncertní dráhu ve dvaadvaceti letech velkolepým skandálem na Chopinově soutěži ve Varšavě. Přestože se dnes už řadí mezi pianistické legendy – v říjnu mu bude jednašedesát –, Praha jej kupodivu neměla doposud možnost živě slyšet.
A tak byl vlastně Pogorelićův recitál na festivalu Dvořákova Praha (Rudolfinum, 22. září 2019) klavíristovým pražským, či přesněji českým debutem. Pro své festivalové vystoupení si Pogorelić zvolil pestrý, posluchačsky vděčný program, sestavený z děl skladatelů baroka, klasicismu, romantismu a impresionismu.
Jako první číslo svého recitálu přednesl pianista Bachovu Anglickou suitou č. 3 g moll BWV 808. Úvodní Preludium se hemžilo ostrými zneklidňujícími akcenty, pro něž jsem marně hledal vysvětlení. V následujících větách jsem ocenil velmi hezký zpěvný tón Pogorelićova klavíru, čisté vedení hlasů i přiměřená, přesvědčivá tempa. Pobavily mne zvýrazněné „turecké“ přírazy v levé ruce první gavotty a překvapila mě neúměrně prodlužovaná první nota v předtaktích druhé gavotty (musette). Po doznění Anglické suity zavládlo v sále rozpačité ticho, publikum netleskalo.
V první větě Beethovenovy Sonáty č. 11 B dur op. 22 nasadil Pogorelić značně rychlé tempo, takže mu ne všechny šestnáctiny vyšly tak zřetelně, jak by si zasloužily (svůj podíl na tom jistě měl i hojně uplatňovaný pedál). Velice krásně vyzněla volná věta této sonáty, s nádherně rozezpívanou kantilénou v pravé ruce a se sametově měkkým doprovodem v levé ruce. Menuet, podaný v nepříliš rychlém tempu a neméně zpěvně než pomalá věta, působil mile a bezproblémově. Zato ve finální větě, která je kompozičně poměrně přehledná, bylo tolik zvláštností, že jsem ji místy málem nepoznával.
Druhou polovinu večera zahájil Pogorelić Chopinovou Barkarolou Fis dur op. 60. Její začátek byl kouzelný – zvukově i výrazově, ale ve střední části jsem měl pocit, jako by se tok hudby zadrhával a nemohl se odrazit z místa. Teprve v závěrečné části skladby se do Pogorelićovy hry vrátila zpěvnost a plynulost.
V málo hraném Chopinově Preludiu cis moll op. 45, které následovalo po Barkarole, se toho mnoho neděje, ale svým pozoruhodným harmonickým průběhem i nástrojovou fakturou jako by tato skladba vedla k některému z mnohem mladších skladatelů, třeba ke Skrjabinovi. Je to hodně zvláštní kompozice a Pogorelić si s touto „zvláštností“ poradil překvapivě dobře.
Vrcholem večera se stalo závěrečné číslo – Ravelův cyklus Kašpar noci. Snově křehkou Ondinu, přízračnou Šibenici i bizarního, strašidelného Scarba podal umělec barvitě, se vší pianistickou brilancí a se spoustou neobvyklých zvukových efektů.
Pogorelić hrál celý program z not (což samozřejmě není nic špatného) a tudíž potřeboval mít vedle sebe obracečku. Choval jsem k té odvážné mladé dámě velký obdiv. Pódium bylo totiž osvětlené značně spoře – a orientovat se za snížené viditelnosti v notovém textu není nic lehkého, tím spíše pak, jedná-li se o Ravela s mračny not, rozepsaných mnohdy ne na dvě, ale dokonce na tři osnovy.
Po dohrání Scarba vstal Pogorelić od nástroje, židličku obracečky zakopl za klavír a svou židličku pod klavír, čímž chtěl dát pravděpodobně najevo, že nehodlá přidávat. Bylo to divné, nijak zvlášť sympatické gesto. A pokud se o pražském publiku říká, že je ochotné uspořádat standing ovation komukoli, pak tentokrát se k nim dlouho nemělo. Až teprve při čtvrté či páté Pogorelićově děkovačce se část posluchačů váhavě zvedla ze sedadel. A těm, kteří nepovstali, se nelze divit. Na koncertě jsme sice slyšeli mnoho hezkého, ale také leccos, co působilo dojmem, že Ivo Pogorelić překročil svůj zenit.
