Čtvrtého června vystoupil v Domě kultury města Ostravy jeden z nejuznávanějších izraelských pianistů dneška Roman Rabinovich. Rodák z uzbeckého Taškentu si pro svou ostravskou premiéru vybral skladby Josepha Haydna, Leoše Janáčka, Fryderyka Chopina a překvapil také vlastní kompozicí.
Tradice klavírních recitálů má v moravskoslezské metropoli už několik let slušnou úroveň díky programové řadě Janáčkovy filharmonie Ostrava, která každoročně zve do Ostravy zajímavé mladé klavírní umělce. Pondělní recitál Romana Rabinoviche tak můžeme reflektovat v patřičném kontextu k tomu, co se zde již odehrálo.
Pianistu přivítal solidně zaplněný sál, vyprodáno však zjevně nebylo. Rabinovich zahájil recitál Sonátou pro klavír D dur Hob. XVI:19 Josepha Haydna (na počátku koncertu oznámil ředitel festivalu Jaromír Javůrek změnu v pořadí skladeb koncertu). Klavírní stylizace tohoto díla ještě prozrazuje vliv C. Ph. E. Bacha, současně se už zde objevují samostatné inovace v podobě konverzačního principu „hry na hru“, ale i predestinace dalšího hudebního vývoje v rytmicky průbojném tématu závěrečného finále Allegro assai.
Rabinovichův Haydn byl elegantní v lehce načrtnutých frázích melodických pasáží a běhů a vzdušný v průzračných figuracích a rozložených akordech levé ruky. Jeho dynamické odstínění nikde nepřekročilo myšlenkový potenciál díla, které si hudebně nenárokuje nějaké dramatické poselství, ale zurčivě se opájelo svobodou mimořádné technické výbavy tohoto pianisty (skvělé byly barevné nuance jeho klavírního úhozu). Haydn v podání Rabinoviche měl řadu analogií s dnes již kultovní nahrávkou Iva Pogoreliche. Byl podobně rozvolněný v agogice a rubatech, měl své charisma a evidentní interpretační nadhled.
Následující klavírní cyklus V mlhách Leoše Janáčka byl zvláštní. Dramatický důraz, s kterým Rabinovich tyto opalizující, zasmušilé skladby rozdmýchal, jakoby trochu opomenul na jemné předivo folklorních konotací, které tento cyklus proplétá. Měl jsem pocit, že technická exkluzívnost na chvíli přebila poetiku, čerpající z moravských zpěvních kantilén a vzrušeného spádu nápěvků. Na druhou stranu Rabinovich udivil nečekanými gradacemi a osobitě pojatou dynamikou a agogikou.
Závěrem první poloviny zazněla autorská kompozice Rabinoviche Memory Box. Jednalo se o českou premiéru a nutno dodat, že byla velice úspěšná. Memory box je cyklus šesti kratších skladbiček, které tempovým kontrastem a formálním půdorysem konvenují s rozvržením suity. Jednotlivé věty dostaly charakteristické názvy: Zapomenuté sny, Barová scéna, Starověk, Gigue cikády, Netrpělivost srdce a Finále. Rabinovich se jako skladatel uvedl velmi přesvědčivě. Jeho kompozice vychází z hudební estetiky klasiků 20. století, osobním vkladem autora byla akcentace témbrové hudební složky, která rozvinula poutavé synestetické vjemy. Dílo slučovalo aspekty tradiční klasické hudby s exponovanou sónickou hudební kvalitou v příjemném poměru. Memory Box pianista provedl s neskrývanou vervou a nasazením, která opět připomenula jeho mimořádné technické dispozice.
Druhou půli koncertu vyplnila hudba Fryderyka Chopina. Rabinovich zahrál jeho Balady pro klavír č. 1, 2, 3, 4. A pianista ukázal, že je výsostný chopinovský interpret. Balady v jeho podání byly nesmírně poetické a emocionální. Jednotlivé obrazy oplývaly hlubokou melancholií, vášnivostí, sladkou něhou i líbeznou taneční stylizací jednoduché melodie valčíku. Rabinovich mne osobně zaujal i tím, jak dokázal téměř desetiminutové Chopinovy mistrovské opusy vystavět. S přirozeností vytvořil kontrasty a gradace až k famóznímu závěrečnému akordu. Jeho pojetí mělo jasný názor a výrazovou brilanci, která byla místy fascinující. Rabinovich se v Ostravě prezentoval jako skromný, oduševnělý a do hudby ponořený introvert, který se však dokázal rozlétnout a dát do hry obrovské nasazení a myšlenkovou koncentraci. Stylovou šíři potvrdil i ve dvou přídavcích, nechyběl ani spontánní potlesk vestoje. O jeho Janáčkovi by se dalo polemizovat, ale možná právě v osobním přístupu – který se rozchází se zažitým českým interpretačním územ – se skrývá cesta.
