Skvost klasického baletu, Spící krasavice Petra Iljiče Čajkovského se po více než dvaceti letech vrátil na brněnské jeviště. V sobotu 22. dubna 2017 se v Mahenově divadle uskutečnila premiéra prvního ze tří obsazení.
V titulní roli princezny Aurory se představila zkušená slovenská tanečnice a sólistka brněnského souboru Klaudia Radačovská. Jako princ Desiré vystoupil 1. sólista baletu Národního divadla Praha Karel Audy, který se tak nakrátko vrátil do divadla, kde před lety začínal profesionální taneční dráhu. Vysoký urostlý Audy má díky pražskému angažmá bohaté zkušenosti z množství rozmanitých titulů, což se odráží v jeho tanečním i výrazovém projevu. S bravurou tančí i nejobtížnější taneční party jak s partnerkou, tak v sólech. Svým mladistvým vzezřením ztvárňuje ideálního pohádkového prince. V této souvislosti se nabízí otázka, zda je bezesporu zkušená, ale nikoliv naivně mladinká Radačovská skutečně tou nejideálnější představitelkou titulní role šestnáctileté dívky.
Naopak po taneční, výrazové i herecké stránce zcela strhující výkon předvedl Thoriso Magongwa v roli zlé víly Carabosse. Perfektní, poutavé do nejmenších detailů propracované provedení svých partů nabídly představitelky ostatních víl v čele s Andreou Popov Smejkalovou (mj. alternující titulní roli). Skvěle si vedl sbor a statisté, milým oživením představení byly roztomilé scény s tančícími žáky taneční konzervatoře.
Choreografem a režisérem v pořadí třetího nastudování Spící krasavice v Brně je ruský baletní mistr Bachram Juldašev. Jeho pojetí vychází z petrohradské verze choreografie Maria Petipy (světová premiéra 1890) a respektuje původní děj i popisnost. Citlivé umné provedení Čajkovského hudby je v rukou zkušeného dirigenta Pavla Šnajdra, který Spící krasavici dirigoval před lety ve Státní opeře Praha.
Neotřelé, dalo by se říci slovanské pojetí představuje výtvarná složka, která v sobě nese prvky rokoka, secese i umění 21. století. Scéna Petera Čaneckého nabízí počítačem vytvořené ornamentální kresby na mobilních barevně prosvětlovaných vitrážích, občas doplněné o účelové kulisy či rekvizity. Královský palác, jeho zahrady i les jsou tak zobrazeny jemnými náznakovými obrazy.
Originálně jsou řešeny i kostýmy Ľudmily Várossové. Ačkoliv se jich pro nastudování vyrábělo více než dvě sta, byly pro ně použity jednobarevné materiály, na které se vlisovávaly opět počítačem vytvořené ornamenty. Kostýmy díky této technologii působí velmi jemně, moderně a vkusně.
Nové brněnské nastudování Spící krasavice v Brně nabízí neotřele výtvarně pojatý pohádkový příběh vyprávěný klasickým tanečním jazykem s atmosféru dokreslujícím doprovodem nádherné Čajkovského hudby. A divák na jistotu klasického pojetí reagoval okamžitě – vstupenky na dvě a půl hodinovou pohádku zmizely z předprodeje dlouho před premiérou, další reprízy jsou rezervovány dlouho dopředu.
