Jak si představit nebeský koncert 

Zahajovací koncert letošních Letních slavností staré hudby 16. července byl ve stejné míře historicky autentický i experimentálně odvážný. Postaralo se o to originální propojení jednohlasých chorálů z konce 15. století s dobovými nástroji, které místy doprovázely, místy tvořily instrumentální mezihry. 

Celé to vzniklo pokusem zrekonstruovat všechny hudební nástroje, které jsou vyobrazeny na obraze Hanse Memlinga (1433 – 1494) Bůh Otec se zpívajícími a na nástroje hrajícími anděly. Je to triptych, který byl součástí oltáře a dnes je k vidění v Antverpách. Obraz je krom uměleckých kvalit jedinečným ikonografickým dokumentem o dobových nástrojích, vedle ústřední postavy Boha Otce tu stojí zpívající andělé – a dvě skupiny andělů dohromady s desíti hudebními nástroji. Jednak strunné jako psaltérium, tromba marina neboli tromšajt, loutna, harfa, fidula a organetto – a vedle toho dechové: trompette des ménestrels, šalmaj, krátká rovná trompeta zvaná busina a clareta. Posluchač si musel předem dosti pečlivě prostudovat text v programu, aby mohl „být v obraze“, nástroje tam byly přehledně pojmenovány a programová brožura obsahuje i reprodukci Memlingova obrazu. Větší reprodukce pak zdobila i zadní stěnu pódia v Emauzském klášteře. Na nástroje hrál soubor Oltremontano Antwerpen, jehož umělecký vedoucí Wim Becu inicioval rekonstrukci dobových nástrojů a pokus hudebně oživit symbolický andělský koncert. Při rekonstrukci samozřejmě využili i jiné prameny, ale hlavní byl nápad sestavit podle obrazu pomyslný středověký doprovodný ansámbl. Různé nástroje se střídaly ve spojení s chorálem.  

Po hudební stránce byla ovšem nosnou složkou hudba vokální. O tu se postaral známý český soubor Tiburtina Ensemble, jehož uměleckou vedoucí je Barbora Kabátková – rozhovor s ní naleznete ZDE. A ta byla také oslovena, aby v inspiraci zmíněným obrazem vybrala hudbu, kterou posléze se souborem nastudovala. Vznikl tak krásný výběr skladeb, který nějak odráží směřování k nebesům, nanebevzetí a slávu božího trůnu. Vybíralo se z graduálu z Brugg z roku 1506, většina jich byla anonymních, ale nechybělo několik děl Giullauma Dufaye, Johna Dunstablea, Jacoba Obrechta a Gillese Binchoirs. Prokomponovanost programu člověk docení spíš z dodatečného studia všech textů – začínalo se anonymním prologem Ave Maria přes Dufayovo Gloria in exelsis Deo, následoval anonym, který přesně popisuje situaci na obrazu „Na vysokém trůnu jsem viděl sedět muže, jemuž se klaní zástupy andělů“ a poprvé jsme slyšeli ony nejstarší dechové nástroje. Následovala sekvence o opěvování nejvyššího pána a Dunstableho motet Kriste, ozdobo svatých andělů. Program pak vrcholil antifonou Paradisi porte – Brány ráje jsou nám navždy otevřeny skrz tebe a končilo se zhudebněním Magnificat Johna Dunstablea.

Tiburtina zpívala celou dobu měkce a krásným tónem, ale za pozornost stojí, kolik vřelosti v sobě mohou mít ženské hlasy i při přísném dodržení stylu. Chorály častěji zní „objektivněji“ a chladněji, méně osobně. Tohle zpívání bylo neobyčejně intenzivní i v přísných stylových mantinelech hudby konce 15. století, bylo to zářivé a živé. Samostatnou pozornost si získala Hana Blažíková v Dunstableho motetu – a zajímavé bylo, že na chvíli vzala do ruky i gotickou harfu.

Méně zkušený posluchač této hudby si během koncertu uvědomil, že náš obraz andělského koncertu na nebesích je hodně fixován na baroko, na efektní trubkové doprovody, popřípadě na romantický obraz vzestupných harfových akordů. Tohle bylo celé decentnější a posluchač si musel uvědomit, že právě tohle člověku konce 15. století asi stačilo, aby zažil cosi andělského. I nedokonalá stará trubka v sobě ovšem má kus vznešenosti. Hra na křehké nástroje dnes evokuje spíše křehkost a nesnadnost lidského počínání, pokud chce chválit boha za použití nějakých instrumentů. Nesnadné je lidské napodobování božského obrazu. V instrumentálních doprovodech byl i prvek citlivé improvizace, který chorál kupodivu nerušil a dodával k němu zajímavě oživující momenty. Je to tenký led místy provázet chorál i dobovou taneční hudbou, a stejně to vyšlo. Křehkost chorálu a křehkost nástrojů šly ruku v ruce – i když lidský hlas je v porovnání s těmito instrumenty nesrovnatelně dokonalejší nástroj. Vzdáleně mi to připomínalo někdejší projekt Scholy Gregoriany Dialog lidského hlasu a strun, když se pokusili spojit violoncello s gregoriánským chorálem. Tohle ovšem bylo přísněji stylové, historicky mnohem přesněji zakotvené a s neslýchanou sestavou vzácných nástrojů.

Za koncertem stála úctyhodná znalost a doslova zažranost do dobového materiálu. Některé nástroje, zejména tromšajt, poutaly pozornost samy o sobě a řada zvědavých posluchačů se na ně šla podívat po koncertě zblízka. Ke zvážení by bylo, jestli by doprovodný text v programu nemohl být o něco přehlednější a názornější, protože ne každý je navyklý před koncertem deset minut studovat relativně odborný text, aby pochopil, o co jde. Jinak ovšem přišlo publikum znalé a soustředěné, ostatně právě to publikum, které Letní slavnosti díky své tradici a po léta držené laťce mají. A Emauzský klášter je pro letní čas nádherným prostorem i díky svému bezprostřednímu okolí.