V neděli 23. dubna 2017 proběhl v brněnském kostele sv. Janů poslední z řady koncertů Velikonočního festivalu duchovní hudby. Apoštol Pavel Felixe Mendelssohna Bartholdyho zazněl v provedení Filharmonie Brno a Českého filharmonického sboru Brno pod taktovkou Leoše Svárovského. Na pozicích sólistů vystoupili Marie Fajtová (soprán), Štěpánka Pučálková (mezzosoprán), Jan Rusko (tenor), Roman Hoza (baryton).
Dva týdny Velikonočního festivalu duchovní hudby byly v tomto roce ohraničeny klíčovými díly protestanské hudební tradice. Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha rámovaly začátek festivalu a Svatý Pavel festival uzavřel. Opět se jedná o z dramaturgického hlediska velmi prozřetelné rozhodnutí, neboť to byl právě Felix Mendelssohn Bartholdy, který nejenže opět oživil a ustanovil v povědomí široké hudební veřejnosti odkaz Johanna Sebastiana Bacha, ale dílem barokního skladatele se také přímo inspiroval a nemálo z Bachových kompozičních postupů pak přejal i do svého hudebního jazyka. Felix Mendelssohn Bartholdy vypráví svými hudebními prostředky příběh klíčového apoštola a odkazuje přitom k různým rovinám tradice. Mezi historizující prvky díla patří například začlenění reflexních čísel, která si od příběhu udržují odstup a nahlížejí ho z nadčasové perspektivy. Autor stejně tak užívá melodií protestantského chorálu, které odívá do působivé a bohaté hudební faktury raného romantismu.
Zatímco oratoria období baroka užívají většinou sborů relativně střídmě a hlavní část hudebně dramatického díla tvoří árie, v případě romantického Svatého Pavla je sbor dominantním hudební silou. Přestože árie i recitativy se v rozvržení díla jeví v poměru ke sborovým částem jako vyvážené, jedná se častokrát spíše o kratší hudební úseky a je to tedy právě sbor, který vnáší do Svatého Pavla nejdramatičtější části. Český filharmonický sbor Brno dokázal toto drama ve díle najít a patřičně zdůraznit. Mohutná energická tutti stejně jako něžné a intimnější úseky zvládl sbor výtečně. Vzhledem k relativně početnému obsazení sboru i orchestru a nepříliš velkých prostor kostela sv. Janů, hrozilo mnoho nešvarů stran akustiky. Přesto zvuk působil obdivuhodně jednotně, a přitom veskrze konkrétně. Orchestr se ukázal ve velmi dobrém světle, jde vidět, že hudba tohoto typu mu svědčí a že je na ni také patřičně zvyklý. Pochvalu si zaslouží zejména precizní práce s dynamikou, za což největší zodpovědnost nese patrně dirigent Leoš Svárovský, který neúnavně komunikoval s hráči a snažil se postihnout každý interpretační detail.
Přestože sólové árie představují vzhledem ke sborovým částem menší hudební plochy, jedná se v díle o důležitý hudební prvek. Je-li orchestr sehraný a má-li dílo dobře nastudované, jsou sólisté právě ti, kteří mohou interpretaci posunout vysoko nad úroveň jiných zpracování. V tomto případě zůstalo celkové vyznění mírně rozporuplné. Přestože ozdoby zpěvních hlasů v podobě vibrata jsou v romantické hudbě přípustné a všeobecně vkusné, v případě sopranistky Marie Fajtové se jednalo o skutečný (a bohužel nežádoucí) nadstandard. Tento nešvar se projevil zejména v áriích, kde se zapojovali i ostatní sólisté, neboť hlas Marie Fajtové (jakkoliv kultivovaný a dynamicky propracovaný) příliš vyčníval a v kombinaci s ostatními hlasy na sebe poutal nežádoucí pozornost. Naopak výtečně si vedla mezzosopranistka Štěpánka Pučálková, jejíž projev dovedl přesně využít nejjemnějších hlasových nuancí. Mužská sekce byla zdařilá především v duetech a obecně netrpěla žádným větším prohřeškem. Snad jen ke konci díla by se dalo mluvit i jisté hlasové únavě, která se mírně dotkla jak Jána Ruska, tak Romana Hozy. Přesto se jednalo o velmi povedené provedení u obou výše zmíněných.
Velikonoční festival duchovní hudby nejenže splnil, ale do jisté míry i předčil očekávání vzbuzená ročníky minulými. Tato stále stoupající kvalitativní tendence svědčí o těžké a pilné práci všech zúčastněných a slouží jako pomyslný maják pro všechny, kterým záleží na kvalitním, a především pestrém hudebním životě nejen města Brna. Nezbývá než poděkovat a těšit se, co přinesou roky nadcházející.
