Pátý koncert jubilejního 20. ročníku festivalu Letní slavnosti staré hudby se odehrával de facto uprostřed zahrad, totiž v hlavním sále Trojského zámku. Navzdory večerní hodině a otevřeným oknům vládlo nelidské horko a osazenstvo koncertu nazvaného V zahradách múz se tedy notně zapotilo. Onen večer 29. července převládaly mezi účinkujícími múzy ženského pohlaví: sopranistka Chantal Santon-Jeffery, flétnistka Jana Semerádová, houslistka Stéphanie Pfister a cembalistka Béatrice Martin. Múzy doplňovala dvojice satyrů, houslista Vojtěch Semerád a Bruno Cocset u barokního violoncella. Narážka na antické prostředí byla v názvu programu plně na místě. Z antiky čerpala jak malířská a sochařská výzdoba zámku, tak vybraný vokální repertoár.
Další prvkem, který spojoval prostředí a program, byla inspirace cizími styly a jejich vzájemné prolínání. Na jedné straně pražský zámek českého šlechtice navržený francouzským architektem podle římského vzoru, zdobený díly německých sochařů a holandských malířů, a na straně druhé Jean–Marie Leclair a Jean-Baptiste Barrière a jejich studium v Itálii, Jean-Philippe Rameau a jeho inspirace Domenikem Scarlattim, Francois-André Danican Philidor a jeho cesty do Anglie, Johann Schobert a jeho setkání s malým Mozartem.
Večer otevřel výběr z Leclairova instrumentálního opusu Deuxième Récréation de Musique (Odpočinek s hudbou), který interpreti pojali jako všechno, jen ne odpočinek. Tanečnost, pestrost, překvapení, vtip, vše, co tato hudba v zárodku obsahuje, vytaženo tvůrčí interpretaci na maximum rovná se maximální účinek a blaho pro posluchače. Po tomto interpretačním gejzíru jsem se velmi těšila na ztišenou Rameauovu árii Viens, Hymen (Přijď, Hyméne), kupodivu však nepřišel ani Hymén, ani Rameauova árie. Místo ní zazněla árie Dieux des amants od Jean-Josepha Cassanéa de Mondonville, anoncovaná na druhou polovinu programu, ovšem bez slibovaného recitativu. Mondonvillova árie uvedla na scénu Chantal Santon-Jeffery jistě velkolepěji, avšak za cenu drobné dezorientace na straně listujícího publika. Snad by ale publikum bylo dezorientováno tak jako tak, neboť jakmile začne tato sopranistka zpívat, posluchač neví, co dřív: jestli se unášet pohledem na její jevištní prožitek, jestli si se zavřenýma očima vychutnávat její mocný a přitom dokonale ovládaný hlas, nebo jestli hltat překlad toho, co zpívá.
Pokud bychom se drželi antického názvosloví, pak bych cembalistku Béatrice Martin v rámci tohoto koncertu označila jako bohyni hudebních nástrojů. Její sólový výstup s dvěma Rameauovými cembalovými skladbami měl přímo božské atributy. Strhující energii (jež jí vydržela po celý večer a nijak neutuchala ani ve hře bassa continua), dokonalou práci s časem (timing, pro nějž hudebnická čeština stále ještě nemá vhodný termín) a schopnost přesvědčit vás, že jste nikdy neslyšeli tak expresivní drnkací nástroj.
Oproti tomu sólové číslo Bruno Cocseta pro mě představovalo zklamání. Barrièrova violoncellová Sonáta č. 4 B dur je dílo nesmírně virtuózní, vervní, bohaté na zvraty a zvláštní efekty a to vše znělo místy naznačeně a celkově nevyváženě. Sólistova myšlenka byla přitom jasná a sledovala každou frázi s nejlepší péčí, ale nástroj jako by nebyl s to dostát tak náročnému plánu a bylo slyšet mnoho parazitních rušivých zvuků na úkor tónu.
Klenotem mezi francouzskými světskými kantátami je Orfeus Louis-Nicolase Clérambaulta. Podle tištěného programu šlo o výběr z vět, ve skutečnosti zazněl celý. Těžko říct, zda to bylo dobře. Hudebně jistě ano, utáhnout šest árií i s recitativy je pro paní Santon-Jeffery hračkou. A ostatní hudebníci hráli navzdory ovzduší s takovým zápalem, že se člověk cestou domů trojským přívozem bál ohlédnout. Ale jako již druhá změna v programu bez alespoň ústního upozornění mi to připadá jako podcenění posluchačů. Vzpomínám na všechny slovní úvody Jany Semerádové, které nikdy nebyly příliš dlouhé, ani bez pointy. Vím, že rovněž v organizátorském týmu jsou osobnosti s jazykovou a intelektuální vybaveností, které by si s tímto úkolem hravě poradily. Pokud mají pořadatelé obavu, že takové ohlášení nebude na úrovni, nebo že působí provizorně a neprofesionálně, za sebe musím říct, že právě takto na mne působí ony změny bez ohlášení.
Po přestávce došlo na slibované Viens, Hymen, kde autor Jean-Philippe Rameau rafinovaně ilustroval, že méně je někdy více. Árie, kde záměrně chybí basso continuo, působí jako zvukové odlehčení a pohlazení po duši pro ty posluchače, jimž sluch ještě dobře slouží. Následovala Triová sonáta op. 6, č. 1 Johanna Schoberta, jehož skladby v podobě úryvků zakomponoval do svých koncertů Wolfgang Amadeus Mozart. Tato hudba rozhodně stála za uvedení v celé své délce a kráse a obě dámy, houslistka Stéphanie Pfister a cembalistka Béatrice Martin, v ní opět předvedly svou virtuozitou i pečlivost k detailu. Posledním číslem večera byly dvě árie ze dvou různých oper Francois-Andrého Danicana Philidora. Jakkoli obsahově nesouvisely, hudebně se vhodně doplňovaly a vnesly do koncertu haydnovského až mozartovského ducha. (Zejména druhá, Est-il un plus beau Diadême, jako by byla o starší sestrou Mozartovy idylické Ruhe sanft, mein holdes Leben.)
Po mohutném a zaslouženém potlesku se zdálo, že již nemůže nic překvapit. Pokud je ale mezi instrumentalisty i Vojtěch Semerád, možné to je. Po celém večeru na pódiu vyžhaveném ještě přidanými reflektory odložil housle a vystřihl se sólistkou vokální duo z Mondonvillovy opery Isbé. Nadšené ovace se opakovaly a spokojené a zpocené publikum se jen nerado vydávalo do vlažné noci.
Malá rada na závěr: pokud jste milovník staré francouzské hudby a chystáte se na koncert, kde hrozí horko, zvažte pečlivě použití vějíře. Můžete se náhle přistihnout, že ovíváním přesně kopírujete průběh každého trylku, včetně opory a předjímky.
