Hudba estonského skladatele Arvo Pärta v neděli 23. září vstoupila do nejstaršího ostravského Kostela sv. Václava. Skladatelovy Janovy pašije zazněly v podání Martinů Voices, instrumentálních a vokálních sólistů pod vedením dirigenta Lukáše Vasilka. Koncert byl jedním z posledních programových bodů Svatováclavského hudebního festivalu, který v tomto týdnu finišuje a v pátek skončí provedením Stabat mater Antonína Dvořáka.
Arvo Pärta poslouchám asi dvacet let. Můj první kontakt s jeho hudbou byl právě prostřednictvím Janových pašijí, které jsem tehdy slyšel v rádiu. Přesně si pamatuji na zvláštní pocit z té specifické hudby, jejíž mobilita, časoprostor a duchovní emanace jsou tak zvláštně a nenapodobitelně odosobněné, pokorné a mystické. Janovy pašije jsou Pärtovým zlomovým dílem. Po vrcholných „tintinnabuli“ kompozicích Cantate Domino a Missa Syllabica skladatel porušil své nekompromisní tvůrčí postuláty a v pašijích došel dál – k fúzi a syntéze religiózních inspirací latinské i pravoslavné tradice. V klíčových momentech příběhu ukřižování Ježíše Krista podpořil Pärt dramatickou potenci evangelia kulminacemi v dynamice i porušením techniky přibližování a vzdalování se od centrálního tónu díla. Nezhudebnil pouhá slova, ale jejich významy, duševní podstatu textu a jedinečně postihl úděl Ježíšovy cesty.
Postavu Ježíše v Ostravě ztvárnil barytonista Marián Krejčík a Piláta tenorista Václav Čížek. Jejich role byly situovány na kostelní kůr k varhanám (hrála na ně Daniela Valtová Kosinová). V centrálním přízemí kostela se nacházel sbor Martinů Voices a komorní ansámbl ve složení Jan Fišer (housle), Lukáš Pospíšil (violoncello), Jan Souček (hoboj) a Martin Petrák (fagot). Promluvy historických postav Ježíše a Piláta se střídaly s vyprávěním evangelistů, které ztělesnili Alena Hellerová (soprán), Kamila Mazalová (mezzosoprán), Vojtěch Semerád (tenor) a Martin Vacula (bas).
Pärtova hudba má své příznačné atributy a jako taková vyžaduje mimořádnou akustiku, kterou může poskytnout jen vhodně volený sakrální prostor. Dlužno říci, že v případě Kostela sv. Václava učinili organizátoři koncertu dobrou volbu. Hřejivé témbry a optimální délka dozvuku propůjčily kompozici ideální zvukové parametry. Janovy pašije zpracovávají Evangelium podle sv. Jana od kapitoly 18, tedy od chvíle, kdy Ježíš odešel do zahrady za potok Kedron, kde jej vyhledal Jidáš s chrámovou stráží. Jednotlivé verše evangelia Pärt nechal vyprávět rozličným způsobem, v kterém se střídaly sborové, ansámblové i sólové linky v působivých alternacích.
Mistrně Pärt pojal psychologickou charakteristiku Ježíše a Piláta, jejichž party jsou koncipovány více dramaticky, se zdůrazněním emocí prostřednictvím dynamiky a antitetických tónových výšek. V protikladu k nim zapůsobilo vyprávění evangelistů průzračnou lehkostí nádechů a výdechů, ale současně i jakousi kapalnou cykličností, která připomínala stoupání a klesání oceánu. Jako nevýslovná, neuchopitelná matérie, která rezonovala Pärtovou hudbou.
Skvěle se v provedení snoubily hlasy obou sólistek Aleny Hellerové a Kamily Mazalové, z nichž na mne zapůsobil více asketicky bělostný, průzračný soprán prve zmíněné. Perfektně výrazově, intonačně a komunikativně zpívali Vojtěch Semerád s Martinem Vaculou, patrně nejsugestivnější postavy večera. Vasilkem výtečně připravený Martinů Voices byl ideálním mluvčím dramaticky zjitřených partií díla a perfektně se doplňoval se sonorně tišší, zdrženlivou hudební fakturou instrumentalistů. Také ti odvedli báječnou práci v skromné, až asketické dynamické hladině, kterou tu a tam čeřily melodické vlny houslí, cella, hoboje a fagotu. Celková vyváženost zvuku byla skutečně mimořádná, nebylo třeba napínat uši, aby posluchač rozpoznal čitelně úlohu a funkci kteréhokoli komponentu díla.
Pärtova hudba je pro mne víc, než jen estetický zážitek. Její religiozita a prorocké odosobnění v pokoře v sobě nesou klíč k porozumění. A porozumění ještě nikdy nikomu neublížilo.
