Jakub Hrůša včera s velkým úspěchem debutoval s orchestrem Berlínských filharmoniků. Ve slavné Digital Concert Hall pod jeho vedením zazněl dramaturgicky zajímavý program české hudby – Symfonická báseň „Zlatý kolovrat“ op. 109 Antonína Dvořáka, Koncert pro housle a orchestr č. 1 Bohuslava Martinů a Rapsodie pro orchestr „Taras Bulba“ Leoše Janáčka. V sólovém partu houslového koncertu se představil přední německý houslista Frank Peter Zimmermann.
Debut u Berlínských filharmoniků je pro každého dirigenta zlomovým okamžikem. Nesmí přijít ani příliš brzo, ani příliš pozdě. Jakub Hrůša ho skvěle načasoval. V sále Berlínských filharmoniků se v těchto dnech (11., 12. a 13. 10.) představuje jako uznávaný šéfdirigent Bamberského symfonického orchestru, ale také jako hlavní hostující dirigent Tokijského metropolitního symfonického orchestru a londýnského orchestru Philharmonia. V květnu loňského roku s obrovským úspěchem debutoval u Chicagského symfonického orchestru a shodou okolností jeho debut u Berlínských filharmoniků přichází ve stejné dny, kdy v Praze na prvních koncertech zahajuje sezónu nový šéfdirigent, Semjon Byčkov.
V sále Berlínských filharmoniků se ale Hrůšovi povedl doslova husarský kousek. Z pozice debutujícího dirigenta přiměl Berlínské filharmoniky hrát skladby, které v jejich podání dosud nikdy nezazněly. V čase stoletého výročí vzniku Československa se tak zároveň stal ambasadorem české hudby v místě, které může pro další osvětu méně známých českých skladeb hrát významnou roli.
Nejprve několik faktů. V provedení Berlínských filharmoniků zazněla Dvořákova symfonická báseň Zlatý kolovrat dosud pouze na třech koncertech v roce 2004 a v roce 2012 v nastudování šéfdirigenta Sira Simona Rattla. Lze pouze poděkovat vstřícnému kroku dramaturgie Berlínských filharmoniků, že na návrh Jakuba Hruši souhlasila vedle opětného uvedení i s nastudováním Janáčkova Tarase Bulby. Souhrou náhod pak český program doplnila i hudba B. Martinů. I zde ale hledejme v pozadí právě Hrůšu. První houslový koncert B. Martinů provedl s německým houslistou Frankem Peterem Zimmermannem již ve svém domovském Bamberku.
Takto zvolený program byl svým způsobem i trochu risk z hlediska přijetí poněkud rozmazleným publikem. Ovšem byl to zároveň i skutečný prubířský kámen. Hrůša díky němu získal uznání u samotných hráčů i významných osobností berlínského hudebního života. Měli tak možnost plně ocenit a také si ověřit Hrůšovy kvality. Nebudu vůbec zastírat, že jsem byla Hrůšovým výkonem hluboce dojatá. Především tím, jak dokázal plně strhnout hráče. Ve svém rozhovoru pro filharmonický časopis uvedl: „Dirigent má v rukách velkou moc hudbu tvořit. Může ale zároveň také hodně dobrého zničit. Je to velká odpovědnost.“ V Berlíně vše následně ukázal v praxi. Díky respektu, který si získal, během dvou zkoušecích dnů připravil ukázkové provedení nejkrásnějších českých děl, která jsou bohužel na světových pódiích tak málo uváděna.
Bývalý žák Jiřího Bělohlávka je nejen nositelem velké české dirigentské tradice, ale umí navíc svou vizi hluboce procítěné a vnitřně pochopené hudby předat dále. Jakkoliv tomu předchází detailní studium partitur, hudbu umí na hráče emočně přenést. S orchestrem při hře komunikuje pohledy i gesty, přitom velmi jasně, decentně a prost jakékoliv okázalosti. Při pozorném poslechu ale vnímáme detailní práci na každé frázi. Bylo dojemné pozorovat, jak si pod jeho vedením Berlínské filharmoniky Martinů i Janáček podmaňuje a získává. Velkou pomoc Hrůša našel i ve spolupráci se zkušeným polským koncertním mistrem Danielem Stabrawou, který přednesl překrásná sóla a program s houslovou sekcí výborně připravil. Již v úvodním Zlatém kolovratu smyčce zněly překrásně měkce a Hrůša hráče citlivě vedl. Hrůša nechával každou frázi dodýchat. Erbenovu baladu tak Berlínští filharmonici doslova vyprávěli. Měkce zněly i tympány a činely. Fanfáry lesních rohů zněly tak majestátně a vzletně, že bylo možné si přijíždějícího krále přímo představit. Téma kolovrátku působilo jemně a velmi živě. O Berlínských filharmonicích se říká, že dokáží splnit dirigentovi každé přání. V tomto ohledu si myslím v těchto dnech koncerty užívá i sám Jakub Hrůša. Závěr měl nádherný tah, Hrůša napětí stupňoval, ovšem vždy do měkkého plného zvuku orchestru.
Bohuslav Martinů psal svůj první houslový koncert v Paříži v letech 1932 – 33 pro houslistu Samuela Dushkina. K plánovanému provedení nedošlo a partitura byla náhodou nalezena v roce 1961 v Bostonu. Premiéru koncertu uvedl až roce 1973 v Josef Suk v Chicagu. Koncert je bohužel neprávem velmi málo uváděn. Je psán formou concerta grossa a houslový part je velmi úzce provázán s orchestrem. Přitom jsou na sólistu kladeny obrovské technické nároky. Orchestrální mezihry byly do detailu propracované, Hrůša dokázal z mnoha hudebních vrstev typických pro Martinů vždy vyzdvihnout nečekané detaily a především zajímavé harmonické postupy. Ale především orchestr dokonale zkáznil. Byl to krásný stylový Martinů. Ve druhé větě Zimmermann rozehrál překrásné široké pastorální melodie. Jeho nástroj měl silný intenzivní rovný zvuk bez zbytečného vibrata. Bylo to skvělé. Ale pro přijetí díla bylo také zásadní, že ho v Berlíně uvedl právě Zimmermann. Je totiž miláčkem místního publika a díky dlouholeté spolupráci navíc oba umělci na pódiu působili jako sehraná dvojice. Martinů v provedení Zimmermanna měl takový úspěch, že sólista následně přidával Sonátu pro sólové housle „Melodia“ od B. Bartóka.
Janáčkův Taras Bulba je pro Jakuba Hrůšu srdeční záležitostí. Janáčkovi hluboce rozumí a dokázal pro něj strhnout i hráče. Byl to stylový Janáček, kterého bychom si přáli slyšet mnohem častěji i na našich pódiích. K tomu je nutné přičíst fantastické sólové výkony dechových hráčů. Úvodní sólo ve varhanách znělo jako skutečná modlitba díky neuvěřitelnému pianissimu a zvolnění tempa. Taras Bulba je skladbou hráčsky i hudebně obtížnou a provedení bylo náročné i pro zkušené Berlínské filharmoniky. Tím spíše, že ve čtvrtek 11. 10. 2018 dílo provedli skutečně poprvé. Orchestr ale ze sebe vydal své maximum. To, že je k takovémuto výkonu přiměl debutující dirigent, patří k největšímu úspěchu, který tento večer Hrůšovi přinesl. Hrůšovi se podařilo do provedení vtisknout i typickou janáčkovskou deklamaci, housle zněly naléhavě a sólový klarinet ve druhé větě zněl jako skutečný lidský křik a nářek… Hrůša dokázal s obrovským zvukovým potenciálem orchestru cíleně šetřit a v závěru vystavěl fantastickou gradaci. Teprve v posledních minutách se Berlínská filharmonie rozezněla ve svém plném zvuku.
Nutno říct, že české orchestry v zahraničí bohužel příliš často hrají osvědčená díla, která vždy zaplní sály – ať už je to Má vlast, Novosvětská, Dvořákova „osmá“ nebo violoncellový koncert… Je málo osobností z řad českých dirigentů, které si mohou dovolit svou vahou i respektem tento trend ovlivnit a méně známá česká díla uvádět na prestižních pódiích. Co se týká Berlína, mohlo by se ale blýskat na lepší časy, a to nejen díky včerejšímu Hrůšově debutu. Proslýchá se, že nový šéfdirigent Berlínských filharmoniků, Kirill Petrenko, miluje Suka… Můžeme tak doufat, že se brzy vedle Janáčka a Martinů v Berlíně rozezní i hudba Josefa Suka.
