Názvem šestého koncertu Orchestrálního cyklu PKF„Jakub, Ivo a Chopin“, který se konal ve Dvořákově síni Rudolfina 27. 3. 2016, chtěl pořadatel pravděpodobně navodit pocit jisté neformálnosti, ba možná až familiárnosti. Tenhle familiární přístup se ale týkal výhradně interpretů – z jejich křestních jmen se mělo (a samozřejmě celkem lehce dalo) dešifrovat, že se jedná o dirigenta Jakuba Hrůšu a klavíristu Ivo Kahánka. K Chopinovi si už pořadatel zjevně netroufl chovat se tak důvěrně, jinak by určitě napsal „Jakub, Ivo a Fryderyk“.
Koncert byl posluchačsky značně atraktivní, o čemž svědčilo i to, že Dvořákova síň byla zaplněná do posledního místa. Program zahájila Malá suita pro orchestr, op. 39 Alberta Roussela. Ve vtipné a hravé kompozici připadá důležitá úloha dechovým nástrojům. Ty se tu předvedly v tom nejlepším světle a Jakub Hrůša po doznění skladby naprosto oprávněně jednoho hráče po druhém vyzval k úkloně. Magnetem večera byl následující Chopinův Klavírní koncert č. 2 f moll, op. 21 se sólistou Ivo Kahánkem. Kahánek patří dnes bezesporu k našim nejpřednějším pianistům a jeho pojetí Chopina bylo opravdu jedinečné. Poetičnost a zpěvnost se tu pojila s jakousi těžko definovatelnou melancholickou elegancí, což vše tomuto dílu neobyčejně svědčilo. Ivo Kahánek hrál bez velkých gest, velmi intimně a přitom zcela svobodně. Volná věta proplula tak snově a pohádkově, že auditorium téměř nedýchalo. Umělec vládne záviděníhodně bezproblémovou technikou, kterou jsme mohli nesčetněkrát ocenit v celé skladbě a zvláště pak v úžasně vylehčené a vzdušné finální větě. Jakub Hrůša a PKF – Prague Philharmonia doprovázeli sólistu nesmírně citlivě, skvěle reagovali i na ta nejodvážnější Kahánkova rubata a dokázali v orchestrální partituře (autorem nepříliš invenčně propracované) objevit spoustu zajímavých detailů. Za nadšený aplaus, který následoval po závěrečných akordech, se Ivo Kahánek publiku odměnil Dupákem ze Tří českých tanců Bohuslava Martinů. Neodolatelně vtipným, hravým a invenčním přednesem jen znovu potvrdil, že u nás v interpretaci děl tohoto autora stěží najde konkurenci. Po přestávce nabídl orchestr posluchačům kompletní provedení všech tří Slovanských rapsodií, op. 45 Antonína Dvořáka. Skladby s nádhernými, výrazně dvořákovskými melodiemi a s nápaditou instrumentací, v níž hrají mimořádně významnou roli dechy, zazněly v podání, jaké se slýchá jen výjimečně. Jakub Hrůša rozzářil orchestr barvami až neskutečnými a jejich bohatství ještě stupňoval plasticky propracovanou dynamikou od sametově měkkých pianissim po zářivě sálající forte. Nad „rapsodičností“ mnohdy převládla „tanečnost“ nebo ještě přesněji: radost ze života. A takové hudby není nikdy dost…
