Jan Bartoš se v Betlémské kapli blýskl v Klavírním koncertu Es dur Antonína Rejchy 

Symfonický orchestr Českého rozhlasu si pro první večer své koncertní řady v Betlémské kapli (19. září 2024) připravil hezky koncipovaný program. Uvedl v něm díla tří skladatelů, kteří k sobě měli lidsky i umělecky velmi blízko: Ludwiga van Beethovena, Antonína Rejchy a Josepha Haydna. Taktovky se ujal Vojtěch Spurný, jeden z našich nejvýznamnějších interpretů staré hudby.

Beethovenova jediná opera Fidelio nesla původně název Leonora a skladatel k ní postupně vytvořil tři (resp. čtyři) zcela rozdílné předehry. Jednotlivé předehry k Leonoře se dnes uvádějí samostatně a jsou také samostatně číslované. Předehra Leonora I, op. 183, kterou SOČR zahrál na úvod svého koncertu, vznikla ve skutečnosti chronologicky jako druhá. Pod rukama Vojtěcha Spurného měla skladba pevný tvar a tempové změny vycházely dirigentovi i orchestru naprosto přesvědčivě. Pomalý úvod měl obdivuhodný tah i napětí, celkové vyznění rychlých částí bylo výrazně optimistické, v závěru propůjčili interpreti hudbě málem až rossiniovskou lehkost.

Mimořádně atraktivním číslem večera byl Klavírní koncert Es dur Antonína Rejchy se sólistou Janem Bartošem. Rejcha patří k nejpozoruhodnějším postavám v dějinách evropské hudby, ale s jeho tvorbou se dnes na koncertních pódiích setkáváme jen výjimečně. Jeho Klavírní koncert slyšel málokdo. Tematický materiál první věty je poměrně výrazný a skladatel s ním pracuje velice nápaditě. Sólový part vybavil vším, co publikum očekává od virtuózního klavírního koncertu a čím se každý pianista rád pochlubí: rychlými stupnicovými běhy, rozloženými a lomenými akordy a nejrůznějšími efektními prstolamy. Jan Bartoš hrál Rejchu už od prvního sólového vstupu nádherným, pevným znělým tónem, brilantně, s elánem a velmi inspirovaně. Byla radost ho poslouchat. Zatímco Bartošův klavír zněl v Betlémské kapli opravdu krásně, orchestr kupodivu jako by se ve zvuku trochu „ztrácel“. Nevím, nakolik to bylo akustikou, nakolik skladbou samotnou či nakolik se dirigent jen poctivě snažil, aby orchestr sólistu nekryl. Adagiová druhá věta je poněkud zvláštní, jako by se před posluchačem rozplývala. Překvapí zajímavými harmoniemi i množstvím dlouhých trylků, ale výraznějších souvislých melodií v ní uslyšíme pomálu. Jan Bartoš přednášel tuto zvláštní větu natolik svobodně a uvolněně, že v mnoha místech působila jeho hra jako improvizace. Zvuk orchestru se tu ovšem místy „ztrácel“ podobně jako v první větě. Myšlenkově nenáročné finální rondo s hravým hlavním tématem a s řadou hezkých nápadů mělo potřebný švih a Jan Bartoš se tu opět blýskl svými hbitými prsty a jiskřivým úhozem. Orchestr nalezl v této větě zvukovou rovnováhu s klavírem a dodal hudbě potřebný lesk. Rejchův Klavírní koncert Es dur určitě stojí za pozornost a v podání SOČRu, Jana Bartoše a Vojtěcha Spurného zazněl v takové kvalitě, že by si zasloužil vydání na CD.

Haydnova Symfonie č. 98 B dur, Hob. I:98 patří mezi proslulými skladatelovými dvanácti tzv. Londýnskými symfoniemi k těm méně hraným. První věta se vyznačuje duchaplnými a duchaplně zpracovanými myšlenkami, a Vojtěch Spurný si ji zjevně vychutnával do nejmenšího detailu. Druhou větu nechal volně plynout, aniž by měl zapotřebí nějak ji ozvláštňovat. Menuet hrál orchestr s viditelným gustem a zpestřil jej zábavnými zvukovými efekty, trio mělo v podání SOČRu rozkošný rustikální nádech. Symfonii korunuje finální presto – vtipné a s řadou originálních překvapení. Orchestr ho hrál lehce a vzdušně a dobře se při něm bavil. Těsně před závěrem této věty opustil Vojtěch Spurný dirigentský stupínek a přešel ke klavíru, aby si zahrál dvanáct téměř „sólových“ taktů, které Haydn předepsal do partitury jako svérázný žertík. A Vojtěch Spurný předvedl, že je skutečně mistr svého oboru: koncertní křídlo (které zůstalo na pódiu od Rejchy) mu po oněch dvanáct taktů znělo jako cembalo.

Přestože se během koncertu ozvalo v orchestru pár detailů, které by při natáčení asi neprošly, jednalo se o velice příjemný a zábavný večer. A takových není nikdy dost.