Jan Martiník, zimní poutník par excellence

Když jsem v posledních dnech přemýšlela, od kterého českého interpreta bych ráda slyšela Schubertovu Winterreise, nebo kterýkoli další jeho kompletní písňový cyklus, napadala mě pouze ženská jména. Rozhodně by to byla Magdalena Kožená, která v roce 2014 na desku Prayer: Voice & Organ nahrála i několik Schubertových skladeb (mimo jiné geniální hrobnickou Totengräbers Heimweh). Po několikerém poslechu Janáčkových miniatur (Moravian Folk Songs, 2015) jsem si jistá, že by Schubert dostal další rozměry v podání Martiny Jankové a určitě by ve mně budilo velkou zvědavost, jak by s Winterreise naložila Markéta Cukrová.

Ačkoli se Zimní cesta díky svým textům logicky řadí do pánského oboru a jejím králem je samozřejmě německá legenda Dietrich Fischer-Dieskau, skvěle ji v minulosti nahrály dvě naprosto rozdílné interpretky, mezzosopranistka Brigitte Fassbaender a sopranistka Christine Schäfer, každá s jinou energií a rétorikou, takže na genderová hlediska podle mého netřeba brát zřetel.

České koncertní sály si momentálně užívají malou schubertovskou vlnu, na konci zimy se v pěti městech (Ostrava, Plzeň, Praha, Zlín, Brno) s Winterreise představuje basista Jan Martiník za klavírního doprovodu Davida Marečka a po poslechu včerejšího koncertu v Pražském Rudolfinu mám pocit, že po téhle vlně zůstane hladina rozčeřená ještě dlouho. Winterreise se svými 75 minutami čistého času patří k dílům, které se neobjedou bez poměrně velkého vkladu posluchače (pozornost ke slovu, drobným nuancím, schopnost ponoru, informovanost) a samozřejmě interpreta, který musí mít kromě hlasu i vrchovatou dávku hudební inteligence a přirozeného vypravěčského talentu. Pokud něco z toho chybí, stává se ze Zimní cesty hodina a čtvrt vleklé nudy.

Jan Martiník mě ale svým včerejším recitálem nadchnul. Patří k několika málo zpěvákům, kteří ve mně budí dojem, že nemají limity ani rozsahové, ani dynamické. V žádné z jeho krajních poloh nebyl slyšet náznak omezení, což je na českých pódiích výjimečný jev. Dokázal výborně akcentovat text (každému slovu bylo bez problému rozumět) a zároveň ani na moment neopustil dokonalé legato. A asi nejdráždivější je na jeho interpretaci volnost a přirozenost, která občas přechází až do ležérnosti nebo dokonce ledabylosti. Ovšem ne ledabylosti ve smyslu interpretace povrchní nebo nedbalé, ale ve smyslu absolutního nadhledu nad celkem i detailem. Pokud bychom se opět dotkli nejlepších nahrávek Winterreise, nebála bych se srovnání s deskami Matthiase Goerna nebo Thomase Quasthoffa. Český basista by z něj vůbec nevyšel špatně.

Obdivuhodný výkon Davida Marečka bych spíš brala jako kuriozitu v českém kulturním kontextu. Česká filharmonie může být na svého ředitele rozhodně hrdá, ale pokud bych si šla poslechnout Jana Martiníka za doprovodu českého klavíristy příště, ráda bych vedle něj viděla třeba Miroslava Sekeru, nebo Karla Košárka (ostatně na jeho recitálu v rámci Dvořákovy Prahy 2015 ho doprovázel Ivo Kahánek). Ve Zlíně a v Brně se tedy mají na co těšit, Praha Jana Martiníka uslyší opět příští týden, kdy bude zpívat s Collegiem 1704.