Ačkoli olomouckou hudební scénu pokládá řada místních patriotů za značně rozmanitou, kvalitní a zřídkakdy ji hodnotí jinak než v superlativech, autorské koncerty jakoby snad ani neměly ve středomoravské metropoli své místo. Tyto poněkud stojaté vody se podařilo rozčeřit Janu Vičarovi, významnému muzikologovi, hudebnímu publicistovi a pedagogovi, který letos oslavil své půlkulaté výročí stylově – uspořádáním unikátního koncertu (24. listopadu 2014) z jeho vlastní tvorby. V barokní kapli Božího těla situované v prostorách bývalého jezuitského konviktu tak paradoxně naděloval dárky sám jubilant, jenž početnému publiku symbolicky „rozbalil“ osm vybraných kompozic. Dvě z nich pak dokonce zazněly ve světové premiéře.
„Uvědomuji si, že poslouchat dvě hodiny soudobou hudbu a navíc od jediného autora, je náročné. I z tohoto důvodu jsem se rozhodl sestavit program tak, aby byl stylově i žánrově co možná nejpestřejší a nejpřijatelnější,“ prohlásil úvodem skladatel. Pro tuto příležitost přizval jednak přední pražské umělce, v jejichž stálých repertoárech nechybí i některé Vičarovy kompozice, a také špičkové karvinské dámské kvarteto Quadricinium Vocale Carviniense.
Průřez Vičarovou skladatelskou tvorbou zahájila první ze dvou očekávaných premiér, cyklus Šestero písní rozmarných, v podání sólistky olomoucké opery Barbory Martínkové-Poláškové za doprovodu klavíristky Markéty Janáčkové. Hlasový fond Martínkové-Poláškové je vskutku obdivuhodný, stejně jako temná a na poslech velmi příjemná barva jejího mezzosopránu. Půltucet písní je určen především dětským posluchačům (několik jich bylo v publiku přítomno) a používá i prvků populární hudby. V drobné skladbě pro marimbu a taiko Piano-Forte se představil student AMU a laureát mezinárodních soutěží Ladislav Bilan mladší, kterému se podařilo dokonale vystihnout základní ideu celého díla, tedy konfrontaci ticha a hluku vystupňovanou až do nejextrémnějších kontrastů. Velmi kvalitním výkonem se následně prezentovali členové Janáčkova tria – houslistka Irena Herajnová a violoncellista Jan Keller. Interpretací Pocty hudcům přesně vyjádřili celkový charakter této skladby odrážející autorův vřelý zájem o folklorní hudbu. Barbora Martínková-Polášková pak ve spolupráci s celým Janáčkovým triem, vedeným Markétou Janáčkovou, uvedla Čtyři písně na slova Jiřího Žáčka, které posluchače zaujaly především naprosto precizní souhrou všech interpretů. Bitonální Uspávanky provedly houslistka Herajnová a klavíristka Janáčková velmi citlivě a sugestivně, a ve velmi podobné náladě se neslo také následující Poučení Šurupakkovo pro mezzosoprán a harfu. Opět skvělé Barboře Martínkové-Poláškové tentokráte sekundovala špičková harfistka Ivana Dohnalová, působící ve Filharmonii Brno.
K vrcholům večera však patřil výkon trombonisty České filharmonie Lukáše Moťky při premiéře psychedelického Alter ega. Toto dílo kombinující předem nahraný zvukový podklad (na jehož realizaci se mimo jiné podíleli i studenti olomoucké katedry muzikologie) se „živým“ partem trombonu jakoby snad ani nevzniklo z pera Jana Vičara. Převážně sónická skladba zprvu pracuje pouze s jednotlivými tóny, jež se postupně shlukují do útržkovitých melodií následně houstnoucích v bizarní moderní struktury. „Je záměrně jiná,“ okomentoval autor svoji kompozici, kterou vytvořil přímo pro tuto příležitost. Vítěz soutěže Pražského jara Moťka předvedl v této skladbě všechny své přednosti – interpretační vyzrálost, vysokou kvalitu tónu, obdivuhodný tónový rozsah i bravurní technickou dokonalost. Prokázal velkou schopnost netradičního způsobu hry a pozoruhodně působila i jeho pódiová prezentace. Svými bezděčnými improvizacemi pak interpret zjevně uchvátil i samotného skladatele. Neméně kladnou odezvu vzbudilo u obecenstva také závěrečné vystoupení dámského vokálního ansámblu Quadricinium Vocale Carviniense. V komorním obsazení čtyř sólových hlasů zazněly Vičarovy původně sborové Tři koledy. Velmi náročný cyklus provedla karvinská čtveřice ve složení Martina Juríková, Kateřina Kubínová, Karina Grimová a Radka Veselá s naprostou jistotou a intonačně takřka dokonale. Rovněž vizuální dojem z pohybového zpracování samotnými vokalistkami byl velmi působivý.
Jan Vičar nabídl společně se špičkovými umělci nadšenému publiku neotřelé a velmi kvalitní hudební lahůdky. Tento v Olomouci ojedinělý počin by snad mohl být podnětem k realizaci obdobných produkcí. Bylo by totiž škoda, kdyby se Vičarův autorský koncert stal na dlouhou dobu jediným a posledním.
