Pražské jaro je ve dvou třetinách. Sobotní festivalový večer nepatřil zahraničním hvězdám, ale těm nejlepším domácím. Orchestr PKF – Prague Philharmonia k nim patří. Měl na starosti čtyři skladby. A ve dvou z nich byla suverénní sólistkou harfistka Jana Boušková, která k nim patří také.
Obě uvedená díla měla něco společného: španělskou nebo latinskoamerickou inspiraci. U Lukáše Sommera, jehož Koncert pro harfu a orchestr zazněl v české premiéře, je to méně samozřejmé, na druhou stranu je však sám aktivní koncertní kytarista, takže se tato orientace nabízí… Napsal neoklasicky přehledný, výrazně motivicky a tematicky profilovaný dialog sólového nástroje s rovnocenným doprovodem, skladbu, která v převažujícím dojmu spěje stále kupředu. Nápaditě instrumentované dílo hodně (ale ne ohlušujícím způsobem) exponuje bicí, vracejí se v něm charakteristické úseky, je trvale stavěno spíše z úryvků a epizod. Ani střední věta není typickou pomalou částí, jednolitě rozvíjenou a lyricky vyklenutou – téma s variacemi totiž přináší nejen klidnější, ale stejně tak i dramatičtější příležitosti a okamžiky, vedle pozastavení také výrazné rytmy a toccatový spěch. Rychlé je v převažujícím domu i finále, v němž jsou asi nejvíce přítomny různé nápady a méně běžné zvuky – mimo jiné údery na tělo harfy, práskání strunami kontrabasů nebo luskání prsty. Jana Boušková si zahrála víc než dost, i ona má v tempu hodně not, její part vrůstá do orchestrálního přediva velmi přirozeně, stejně nenásilně z něj často vystupuje. Virtuózní, vděčná a efektní skladba po expozé flexatonu spěje k příkrému konci. Je moderně komunikativní, celkově opravdu šarmantní.
Alberto Ginastera napsal Koncert pro harfu a orchestr v padesátých letech minulého století. Argentinské zázemí autora je v něm patrné, užití bicích nástrojů je hojné, hudba má tempo a spád. Přes všechny nárazy, gradace a symfonické vrcholy se však neustále vrací k sólovému partu, kterému dává velký prostor. Pomalá střední věta je nádherně fantazijní, tichá, smyčce a bicí vytvářejí zvukový opar, harmonie se krásně přelévají, i harfa zde má v četných recitativních vstupech předepsánu citlivou dynamiku. Také v Ginasterově koncertu se objevují přesně rytmizované údery rukama na dřevo harfy, přejíždění prsty po strunách, flažolety, glissanda, údery do strun a další méně tradiční tvoření tónů a zvuků. Jana Boušková, Ginasteru hrající zpaměti, s přehledem proplula všemi úskalími partu, byla i v nejvyšším tempu neustále v kontaktu s nástroji v orchestru, které se nějakým způsobem k tónům harfy na chvíli přimkly, hrála přesvědčivě, zněle a v obdivuhodném spektru dynamiky. Oba koncerty představují harfu mnohem komplexněji než jen jako poetický zdroj zvuku rozložených akordů.
Úvod a závěr programu patřil jen orchestru, který vedl Zbyněk Müller pevně, přesně a inspirovaně. Vůl na střeše, to je název orchestrální fantazie Daria Milhauda, vděčné skladby inspirované brazilskými rytmy – skvěle instrumentované hříčce, v níž se opakuje chytlavý refrén a v níž to mezi jeho návraty občas vypadá, jako kdyby se mělo provedení rozsypat. Typické dílo probouzející se meziválečné rozpustilé avantgardy. Původně mělo být doprovodem k Chaplinově grotesce, pak se v roce 1920 stalo v Comédie des Champs-Elysées podkladem baletní pantomimy zesměšňující prohibici v USA a nakonec se podle něj pojmenoval jeden pařížský kabaret a bar. Dnes je Milhaudův Vůl na střeše především vděčnou, virtuózní a uvolněnou příležitostí, aby si orchestr skutečně zahrál, což PKF plně využila. Provedení mělo švih, vtip i spád a nadhled. Podobně virtuózní – i když v sazbě jednodušší, nekomplikovaná, a v hudebním humoru a lehkosti o poznání umírněnější, průzračnější a lyričtější – je Prokofjevova Klasická symfonie z roku 1917. Výstižnější je samozřejmě hovořit o ní jako o „neoklasické“. Večer uzavřela dostatečně jemně a hravě i břitce a efektně.
