V rámci oslav 150. výročí brněnského Besedního domu pořádá Filharmonie Brno cyklus koncertů, které dramaturgicky vycházejí z památných historických večerů, které se v sále brněnské kulturní dominanty odehrály. Jedním z nich je rovněž Lidový koncert z neděle 20. listopadu 1892, který pořádal Brněnský odbor Národopisné výstavy v Praze a jehož „dramaturgem“ byl Leoš Janáček. Brněnské publikum čekal výběr z Janáčkových lidových úprav, Dvořákova předehra Můj domov, Křížkovského sbory Pastýř a poutníci a Výprask, a především vystoupení velických hudců a tanečníků. Koncert Janáček a Horňácká muzika, kterým Filharmonie Brno tento Lidový koncert 4. a 5. května připomněla sestával z koncertního provedení baletu Rákos Rákoczy Leoše Janáčka, který doplnila lidová hudba Horňácké kapely Petra Mičky v sestavě Petr Mička (první housle), Aleš Mička (druhé housle), Marek Smaženka (violové kontry) a David Řičica (kontrabas). Všichni členové kapely rovněž zpívali. O sborové party se postarali zpěváci Českého filharmonického sboru Brno pod vedením Petra Fialy a jako sólisté vystoupili Tereza Hromádková (soprán), Marie Vrbová (alt), Michal Kuča (tenor), Tomáš Chloupek (baryton) a Václav Jeřábek (bas). Orchestr Filharmonie Brno řídil šéfdirigent tělesa Dennis Russell Davies. Páteční repríza, které se účastnil autor tohoto textu, byla živě přenášena stanicí ČT Art a během přestávky byla v rámci přenosu uvedena rovněž premiéra dokumentu Já, Besední dům.
Janáčkův zájem o lidovou píseň se u skladatele manifestoval jak v jeho badatelském, tak i skladatelském díle, kde získával nejen podobu úprav, ale později rovněž i zcela původních děl. Balet Rákos Rákoczy spadá ještě k dílům, která z lidové písně přímo vyvěrají a jeho součástí jsou kupříkladu i úpravy písní jako Muzikanti, Maličká, Šáteček či Vyletěla holubička. Na vybraných místech doplňovala tradiční strukturu baletu právě autentická hudba Horňácké muziky Petra Mičky v podobě písní Vesele muziko, Eště si já drobných desek nařežu, Katerinko, staň hore, Rakúský císar pán a Slanina. Ačkoliv páteční večer přímo neodpovídal „vzorovému“ koncertu z roku 1892, koncept kontrastu artificiální (byť z lidové tvory vycházející) hudby a lidové muziky zůstal zachován, a dokonce působil v kontextu baletu Rákos Rákoczy snad i jaksi celistvěji, neboť mnohdy reagoval přímo na probíhající děj – odvod, resp. návrat, vojáků doplnila píseň Rakúský císar pán, na píseň Slanina v Janáčkově úpravě navázala přímo autentická podoba písně a podobně.
Také samotná interpretace byla v rámci orchestrálních sekcí, jednotlivých těles i úplného celku více než povedená – Český filharmonický sbor podal dynamicky vyvážený, intonačně a rytmicky pevný a výrazově z lidové estetiky přesvědčivě vycházející výkon. Je třeba vyzdvihnout také fakt, že ve shodě s písněmi měly mužská i ženská část sboru rozdílné úlohy a odlišné způsoby práce s barvou hlasu – zatímco ženská část byla interpretačně sladká, rozverná a hravá, muži byli divočejší, fortelnější a dokázali i do jinak učesaného zpěvu dostat velkou míru nefalšovaného „šuhajství“. Ruku v ruce s tímto pojetím šlo také provedení sólových pěveckých partů v podání sopranistky Terezy Hromádkové, altistky Marie Vrbové, tenoristy Michala Kuči, barytonisty Tomáše Chloupka a basisty Václava Jeřábka, které rovněž čerpalo z kombinace estetiky lidového zpěvu a školeného projevu typického pro artificiální hudbu. Orchestr Filharmonie Brno byl ve výborné formě a hravě si poradil s ne vždy zcela intuitivní rytmikou a melodikou lidové tvorby, stejně jako s často náročnými hudebními postupy Janáčkových úprav. Interpretace v Daviesově nastudování byla svěží a s patřičnými „hranami“, přesto však jednotná a technicky vybroušená. Horňácká muzika Petra Mičky byla možná z ryze technického hlediska méně vycizelovaná, avšak o to divočejší, neučesanější, energičtější a především autentičtější. Výtečné byly rovněž jejich pěvecké výkony, které byly v rámci celé muziky dobře sladěné a podobně fortelné.
Druhý z večerů připomínající bohatou hudební historii brněnského Besedního domu přinesl neotřelou a&nsbp;nápaditou kombinaci lidové a komponované hudební tvorby a současně vzdal hold Leoši Janáčkovi, a to nejen jako skladateli, ale současně jako jednomu z nejdůležitějších a nejpokrokovějších organizátorů tehdejšího hudebního života. V tomto duchu se ponesou rovněž koncerty ve čtvrtek a pátek (11. a 12. května), které připomenou posluchačům provedení Mozartova Requiem ze dne 14. dubna 1878, jehož iniciátorem a dirigentem byl opět Leoš Janáček.
