Janáčkova filharmonie využila příležitost a zahrála si v legendárním Zlatém sále ve Vídni. Nabídka přišla poté, co z programu Musikverein vypadl jiný orchestr. Ostrava přijela s konzervativním programem a vsadila na tradiční hodnoty: Mozart, Čajkovskij a Mahler. Provedení řídil rumunský dirigent Gabriel Bebeşelea.
Musik der Meister je programová řada, v níž se ostravský orchestr ve Vídni představil. Janáčkova filharmonie už v Musikvereinu v minulosti hostovala, ovšem za současného vedení zde vystupuje prvně. Orchestr letos zažívá výbornou sezonu: Nedávno se filharmonici vrátili z koncertního turné v Jižní Koreji, pár týdnů před tím si pro změnu zahráli v hamburské Elbphilharmonie. Nabízí se otázka, proč zněl ve Vídni tak konzervativní repertoár. Např. Leoše Janáčka ostravská filharmonie umí znamenitě a určitě by takovou volbou lépe představila klíčové body svého repertoáru. Nejsem si však jist, do jaké míry byl zvolený program ovlivněn samotným Musikvereinem a konkrétní programovou řadou.
O půl osmé je Zlatý sál zaplněn téměř do poslední židle. Obecenstvo rozličných generací přichází evidentně za zábavou, čemuž odpovídá uvolněný dress code. Nechybí četní Korejci v teniskách (jeden dokonce s čepicí na hlavě), afroameričani v perfektně střižených oblecích a staré, sněhobílé rakouské babičky v pohádkových róbách.
Janáčkova filharmonie zahajuje Mozartovou předehrou k opeře La clemenza di Tito. Provedení je svěží a adekvátně, více než dramatické napětí, evokuje slavnostní atmosféru, hravost a eleganci. Atributy filharmonici dokázali předehře vtělit v ideální míře. Standardní tempo provází optimální souhra a zdařilé výkony v dřevech, vzletné smyčce a přesné trioly v žestích.
Čajkovského orchestrální suita z baletu Louskáček dokáže zaujmout i diváky klasikou netknuté. Bebeşelea také filharmoniky vedl k zdůraznění efektní nástrojové stylizace, kontrastních nálad a poměrně ostrých temp. Výbornou připravenost orchestr prokázal už v ouvertuře s rytmicky přesně sehranými dělenými sekcemi. Sympatický výkon podali žesťaři v části March, zaujal i mladý klavírista Martin Pančocha, který s rafinovanou agogikou zahrál na celestu variace Cukrové víly. Líbezně se vyjímala harfa v senzitivním podání Kateřiny Bendové, v Arabském tanci naopak upoutaly sólové výkony dalších hráčů (klarinety, hoboje, flétny). Čajkovskij měl v podání Janáčkovy filharmonie v každém ohledu prostě styl, bravuru a muzikantský esprit.
Jakoby z filharmoniků opadlo napětí pramenící z aury místa a váhy okamžiku. Symfonie č. 4 Gustava Mahlera byla opravdovým vrcholem koncertu. Dílo, vzpírající se jedné etiketě a konkrétnímu programu, zaujalo vhodně zvolenými výrazovými prostředky, dynamickou výstavbou a rozezpívaností frází. První věta měla bezprostřednost a radostnost, ale také idyličnost a plastickou vykrouženost v melodice. Následovalo potměšilé scherzo, v němž zazněly housle koncertního mistra naladěné o tón výš s přiléhavě ironickým nádechem. Kontemplativní Adagio bylo ryzím centrem, v němž se dříve poněkud horečný Bebeşelea zklidnil a vedl orchestr k pokojnému pohybu a cudným pianissimům. Celek byl završen písní Wir genießen die himmlischen Freuden v sugestivním podání Kateřiny Kněžíkové. Sopranistka dokázala svým bohatým dynamickým rejstříkem a jemnými výrazovými prostředky dát závěru symfonie opojnou příchuť radosti i slasti.
Janáčkova filharmonie byla v slavném Musikvereinu přijata pozitivně. Smířlivé vyznění Mahlerovy symfonie nevyzývá k frenetickému děkování, ale z dlouhého potlesku publika bylo zřejmé, že interpretace oslovila, bavila a zaujala. Záskok byl splněn na výbornou a kredit Janáčkovy filharmonie stoupl o několik příček výš. Dobrá zpráva pro českou interpretační pověst a aktuální svědectví, že máme i na evropském hudebním fóru co nabídnout.
