Ve čtvrtek a pátek 6. a 7. dubna 2017 bylo publikum pražského Rudolfina svědky mimořádného spojení českého souboru Collegium 1704 s dánským dirigentem Larsem Ulrikem Mortensenem. Bylo tomu tak přesně 293 let od prvního uvedení Janových pašijí J. S. Bacha v kostele sv. Mikuláše v Lipsku (premiéra na Velký pátek 7. dubna 1724).
Uvádění pašijových oratorií a oratorních pašijí je vzhledem k zaměření textu, tj. příběh Ježíšova ukřižování, příznačné pro postní dobu. Collegium 1704 v čele s Václavem Luksem se těchto forem zhostilo již vícekrát, jako např. při uvedení Scarlattiho Janových pašijí minulý rok, ale za sebou má rovněž několik produkcí Bachovy verze. I uznávaný dánský cembalista a dirigent Lars Ulrik Mortensen má s tímto vrcholným Bachovým dílem své četné zkušenosti. Avšak to, co (kromě celkové obliby tohoto díla) přilákalo oba dny téměř plný sál, byla pravděpodobně zvědavost, jak se budou tyto dvě interpretační zkušenosti schopny protnout.
Již předehra ukázala, s jak obrovským emocionálním zápalem dirigenta, který zároveň tvořil i varhanní složku bassa continua, budeme mít tu čest. Zvolení rychlejšího tempa na úplném začátku skladby přispělo k nepřetržitému plynutí hudební masy, a to i bez rozrušení vnitřního napětí, jemuž dirigent naopak dopomáhal skvělým dynamickým vystavěním jednotlivých frází i celků. Mortensenova gesta a způsob dirigování přispěly k obecné jemnosti podání a kompaktnosti zvuku.
Vzhledem k dramaturgii pašijí, kde se střídají recitativy, árie a sbory (vč. chorálů), je pro zachování dějového i hudebního vývoje důležité udržet celkovou pospolitost díla. Ta zde byla dosažena velice umnými přechody mezi jednotlivými čísly, sbor bez zaváhání navazoval na recitativní pasáže s nepravidelným metrem, před áriemi nebyly výraznější pauzy. Škoda jen, že se nepodařilo docílit ještě většího hudebního vzepětí při dramaticky vyhrocených scénách, aby se tak podpořily výrazové rozdíly mezi některými čísly.
Pro úspěch provedení této skladby je taktéž nesporně zásadní výběr zpěváka pro roli Evangelisty, který je páteří celého díla, a pro zachování živosti produkce je nezbytné, aby jeho zpravidla recitativní pasáže byly podány s co největším emocionálním prožitkem v návaznosti na text. V tomto případě dopadl výběr velice šťastně, protože Sebastian Kohlhepp, který se mj. letos touto rolí podílí na dvou dalších provedeních Janových pašijí, má nadání nejen pěvecké, ale i herecké. Jeho recitativy přímo sršely emocemi; v áriích nebo melodičtějších pasážích recitativů zase ukázal mj. nádhernou naříkavou kantilénu (Petr plačící nad svým zapřením v části Er leugnete aber und Sprach) i technickou zdatnost v rychlejších částech.
Všemi těmito pozitivy Kohlhepp jasně vévodil nad ostatními sólisty. Přesto je na místě ocenit „rovnost“ hlasu, příznačnou pro interpretaci staré hudby, a intonační jistotu Sophie Junker, hlasovou barevnost altistky Ulrike Malotta, výrazové kvality Tomáše Krále i technickou jistotu basisty s širokým repertoárem Thomase E. Bauera. Ne u každého se však najde takové spojení výrazovosti, způsobu rozvíjení pěveckých frází a výborné techniky jako u Sebastiana Kohlheppa, který spolu s Mortensenem tvořil hluboce výrazový základ celé produkce.
Snaha dosáhnout působivosti provedení, jíž předznamenaly i rozsvícené svíčky na varhanní empoře, byla vcelku úspěšná. Mortensenova dynamická výstavba posledního chorálu navíc celkové vyznění díla ještě podpořila, takže skladba dostala krásnou tečku. Škoda jen, že v nás účinek skladby nemohl rezonovat déle – odezva publika v podobě burácejícího tleskání totiž přišla téměř společně s poslední notou.
