Jejich nástrojová technika byla znamenitá a jejich souhra zaslouží jen slova obdivu (a to tím spíš, že – jak jsem se dozvěděl po koncertě – měli oba umělci na společnou přípravu programu značně omezený čas). Nade vše ovšem okouzlili publikum tím, s jak hlubokým pochopením a vcítěním dokázali přetlumočit Smetanovu hudbu. Jejich provedení bylo neobyčejně barvité a plastické, s nespočtem zajímavých a neotřelých detailů, a když hráli „Vltavu“, nepochyboval jsem ani na chvíli, že je to hudba jejich srdce. Pokud interpretům tu a tam nevyšla technicky nějaká drobnost či pokud jsem měl občas pocit, že by si v některých místech mohli dovolit trochu velkorysejší pedalizaci, nic to nemění na skutečnosti, že se jednalo o koncert, který prozářil sychravý lednový večer jako jarní sluníčko. Skromným a sympaticky vystupujícím umělcům se dostalo od publika velkolepých ovací, za které se Masahiro Oishi a Saori Inajima odvděčili originálně zvoleným přídavkem: třetí větou z Dvořákovy 8. symfonie v autorově čtyřruční úpravě.
Japonská Má vlast ve Smetanově muzeu
