Čtveřice jarních koncertů České filharmonie začala vzorovým provedením Elgarova Violoncellového koncertu. Violoncellistce Alise Weilerstein otevřel dveře do světa Daniel Barenboim v Evropském koncertu Berlínských filharmoniků na anglické půdě, právě v tomto díle, ke kterému má mocnou citovou vazbu. Jedno ze slavných provedení totiž natočil se svou první manželkou, předčasně zesnulou Jacquelinou du Pré. A že po několika desítkách let angažoval právě tuto cellistku, mělo samo o sobě velkou působivost. O to větší radost je, že jsme ji mohli slyšet v i Českou filharmonií v naprosto svrchovaném provedení. Ocenit musíme doprovod orchestru, který nemá, krom slavného úvodního tématu, snad jediné pohodlné unisono. Koncert celý stojí na sólistovi, a orchestr má často nenápadný, ale kompozičně nesmírně těžký part. Jeho vypracovanost a přesnost byla opravdu potěšující. Introvertním a bolestných charakterem navíc Elgarův koncert koresponduje se zvolenou skladbou Josefa Suka pro druhou polovinu.
Pohádka léta je dílo, které trochu klame svým názvem. Nenavazuje na Pohádku, ani není prvoplánovou oslavou letních nálad. Naopak je to dílo, které navazuje na Asraela – zachycuje to, jak velmi citlivá duše pomalu zpracovává, jak se někdy říká odžívá, prožitá utrpení. Je to také dílo, které bylo dokončeno jen tři roky po Asraelovi a všechny prožitky, ze kterých vzešel, jsou vzdálené, ale ještě živé. Je to dílo, které má barvitost, lyrickou jímavost a zvláštní mystiku. Je podivuhodné, kolik je tu jemných a mistrovsky rozpracovaných kompozičních nápadů – v porovnání s Mahlerem, se kterým můžeme hledat podobnosti, je do drobnokresba, a i na velkém plátně hraje roli každý detail.
A Česká filharmonie předvedla pod vedením Jakuba Hrůši mimořádně koncentrované a pečlivé provedení. V prvních dvou částech jsem si ještě říkal, že snaha zahrát pro účely nahrávání precizně každý detail vede spíš k čistému objektivnímu provedení, ale například koncertní mistr Jan Mráček byl výrazově a tónem přesně nastaven na zvláštní vnitřní vroucnost, která v tomto díle je. Bylo také jasné, že takto pročištěné provedení se musí hodně odpracovat. A ještě by bylo zapotřebí nějakého času, aby odpadlo podezření, že se spekulovalo nad každým detailem, místo abychom jasně věděli, kam patří, do čeho směřuje a zapadá. Krásně vyšla jímavá třetí část, Slepí hudci, se všemi dřevěnými dechovými nástroji. V předposlední části, která je výjimečně opravdu kontrastní a má název V noci přeludů, bych čekal trochu více temného démonična místo orchestrálního efektu. Nicméně závěrečná věta Noc, kdy se jakýmsi kruhem dostáváme na začátek, a zároveň k jakémusi vyrovnání a smíření vyšla naprosto fantasticky, v soustředěném pianu, velkým kusem mystiky a v jakési smířené vroucnosti a lásce k životu. Možná by se dalo říci, že tématem Pohádky léta je „zrání“, i když na skladbě tohoto jména a tématu Suk začne pracovat až tři roky po Pohádce léta. A myslím, že kus svého zrání si na této skladbě může prožít i dirigent Jakub Hrůša. Letos mu bude čtyřicet, a hodí se připomenut, že Suk byl v době kompozice ještě o něco mladší. Měl ale zážitky, k jejichž rozměru dnešní mladší generace v dnešním přece jen o dost mírnějším, roztěkanějším a pohodlnějším světě, dospívají déle. Ale je moc dobře, že se na tu cestu za Sukem vydávají.
Recenzent je v pokušení se na některá místa podívat znovu, když už to moderní technika televizního streamu umožňuje. Ještě jsem to neudělal, ale doporučuji.
Kdyby šlo o běžný koncert, vlastně bychom shledávali jenom samá pozitiva. Jediná otázka zůstává, co z díla, jakým je Pohádka léta, zbyde při televizním přenosu do běžného obývacího pokoje. A těžko běžnému kulturnímu divákovi vyčítat, že by zrovna tohle Sukovo dílo neusledoval, je to dílo určené k opakovaným návratům a potřebuje velkou zkušenost i velké soustředění. V tom je celý avízovaný jarní cyklus čtyř koncertů skoro nemilosrdný. Netvrdím, že má v této náročné době Česká filharmonie nabízet divákům pouze odlehčené programy s tím nejpopulárnějším repertoárem, ale celému cyklu dominují náročnější méně známá díla až příliš. Je ale dobře zažít orchestr pracovat tak soustředěně v době, kdy nemá běžný koncertní provoz. Rád bych věřil tomu, že až se všichni setkáme v koncertních síních, bude orchestr lepší, publikum dychtivější a všichni společně daleko soustředěnější na hudbu samotnou.
