Sobota 22. května nabídla nádherně slunečné jarní počasí. Kdo nebyl v přírodě, nešel z Prahy do Prčic, nebyl na vodě, pod vodou, v lese či na zahradě a dal přednost, třeba jen zčásti, Víkendu komorní hudby Pražského jara, byl sice podivínem (bohužel jich mnoho nebylo), ale čas nepromarnil. Já byl dokonce takovým „exotem“, že jsem dal přednost všem třem denním koncertům. Byla to hudební setkávání, která mi přinesla zajímavé poznávací zážitky i emocionálně a duchovně oblažující okamžiky.
Nejdříve matiné v Sále Bohuslava Martinů, kde mezi 11. hodinou a polednem zpíval čínský tenorista Hui Jin a hrál arménský klavírista Aram Arakeljan. Přestože byl Číňan překvapivě dobrý, musel jsem si nutně položit otázku, proč jej Pražské jaro pozvalo, když stejně dobrých a lepších tenoristů jsou desítky. Že by marketingově politické motivy…? Hui Jin si vybral dva těžké písňové cykly, které u nás nejsou moc často uváděny – Schumannovy Dichterliebe op. 48 a Straussovy Acht Gedichte aus „Letzte Blaätter“ von Hermann Gilm op. 10. Jeho užší, lyrický tenor nemá sice kvalitu například Bostridge, Padmora, Letipuu či (co se týká opery) Flóreze, ale má příjemný hlas a zažitou stylově jistou interpretaci. Nevyužil (nebo nebyl schopen?) sice bezezbytku bohaté výrazové škály spojení textu a hudby, proměn nálad, jak je běžné u písňové elity, ale bylo tam mnoho pěkných míst. Více mu seděly písně klidné, „vyprávějící“ ve střední poloze a nižší dynamice (Schumann – Hör´ ich das Liedchen klingen, Wenn ich in deine Augen seh´; Strauss – Die Nacht, Die Zeitlose, Allerseelen), nežli allegrová vášeň s vysokými tóny, které nezněly vždy příjemně (Schumann – Die Rose, die Lilie, Das ist ein Flöten und Geigen, Aus alten Märchen winkt es; Strauss – Zueignung, Geduld, Die Verschwiegenen, kterou po nezdařeném začátku dokonce opakoval). Je jistě hodné obdivu, jak sympatický asijský tenorista, jehož asi čeká úspěšná kariéra, zvládl písňová specifika a pochopil svět německé písně, ale nadstandard, kdy máme při zpěvu písní pocit výjimečnosti, laskáme se s každou frází, s každým významem básnické předlohy, a otevírání nebeských bran, mu uniká. Bylo to dobré, příjemné, leč trochu nudné. Klavírista Aram Arakeljan byl spolehlivým, sehraným partnerem, ale jeho velkorysé používání pravého pedálu (viz například závěr Schumanna), mlhovinová úpornost doprovodu, téměř absence péče o detaily, malá zpěvnost a básnivost měly na výsledku nemalý podíl. Sólově se představil v ukázce z Čajkovského Ročních dob (Bílé noci), což by v drtivé světové konkurenci nemohlo obstát, a v odlehčené Liebeslied Fritze Kreislera (úprava od Sergeje Rachmaninova). Navíc hrál z not, což lze při kreditu Pražského jara vnímat jako smutný doklad průměrnosti. (Hui Jin měl občas ještě jeden doprovod – zvuk mobilů.)
Prvním odpoledním koncertem festivalu bylo hostování německého souboru Armida Quartett (Martin Fulda – prim, Johanna Staemmler – sekund, Teresa Schwamm – viola, Peter-Philipp Staemmler – violoncello). Je jim kolem třiceti a jejich hodinový koncert byl největším překvapením dne; byli výjimečně dobří – dokonale sehraní, technicky bez jakéhokoliv problému, přemýšliví, neskrývající city (zvláště pak skvěle hrající Teresa Swamm); prostě sympatická čtyřka mladých hudebníků, která má podle mého mínění světovou budoucnost, pakliže se ovšem před atakováním kvartetního Olympu nerozpadnou. Na Moravském podzimu 2015 hráli hudbu Tüüra (Ztracené modlitby), Bartóka (4. kvartet) a Berga (Lyrická suita). Na Pražském jaru v Sále Martinů pražské HAMU stejného Albana Berga a Brahmsův Smyčcový kvartet č. 2 a moll. Sami o sobě by možná nebyli výjimeční (a to včetně primária), jako je tomu například u našeho Talichova kvarteta, ale jako tým jsou schopni vytvářet podivuhodný, velmi flexibilní a plastický zvuk. Snad je to týmovým charismatem a osobitostí, neboť mají po deseti letech existence souboru dobře rozpoznatelný zvuk a interpretační rukopis. Berg byl živým, pulsujícím organismem, přesným a intonačně ostrým. Podpůrná výrazová označení gioviale, misterioso, appassionato, desolato (amoroso možná poněkud méně) byla vrchovatě naplněna. V Brahmsovi si vkusně a s citem hráli s každým detailem, každou frází a pavučina jeho hudby obemkla posluchače od prvních taktů. (Věřím, že budou mít jednou ještě lepší nástroje a že je v Praze uslyšíme jako hosty Českého spolku pro komorní hudbu v Dvořákově sále Rudolfina, například s Mozartem nebo Dvořákem, jejichž hudbu nahráli.)
Místo na čaj o páté jsem zašel na koncert do sálu Pražské konzervatoře. Ve spolupráci s Terezín Music Foundation nabídlo Pražské jaro dramaturgicky nejnáročnější program této soboty: Smyčcový kvartet Hanse Krásy, Escape Routines Miroslava Srnky a Klarinetový kvintet André Previna, přičemž Srnka a Previn byly evropské premiéry. Nejvíce mě zaujal zvukovou vynalézavostí Srnkův kvartet, přes racionální podstatu kompozice hudba plná emocí (a také svobody pro muzikanty i posluchače). Možnosti, které nabízelo obsazení klarinet, harfa, housle, viola, violoncello, skladatel bohatě využil. Moc dobrá muzika!
Vedle toho působil kupodivu Hans Krása přes nesporné kvality poněkud nudně. Musím však dodat, že Smyčcový kvartet není tak výraznou hudbou jako třeba jeho Passacaglia a fuga pro smyčcové trio. Po zcela současném, svým způsobem provokativním kvartetu Mirka Srnky, jenž vede člověka k přemýšlení, pak Previnův kvintet vrátil střihem čas do doby Martinů, Pařížské šestky, Honnegera a Gershwina. Příjemně eklektická hudba byla pro mě zajímavá účastí klarinetisty Thomase Martina, člena Bostonského symfonického orchestru, jehož hru je stále ještě radost poslouchat. (Musel jsem nakonec ocenit, že když není festival zatím schopen dovézt možná nejlepší současný americký orchestr, tak jsme slyšeli aspoň jeho klarinet. V gershwinovském přídavku Thomas Martin potvrdil, že je právem členem i Boston Pops.) Výborná byla v Srnkovi Kateřina Englichová a smyčcový kvartet fama Q ukázal, že soudobá hudba je jeho světem. David Danel (1. housle), Roman Hnilička (2. housle), Ondřej Martinovský (viola) a Balázs Adorján (violoncello) sice nebyli technicky a tónově tak dobří jako Armida Quartett, ale jsou to výborní muzikanti a jejich cit pro moderní hudbu a obrovské interpretační zkušenosti učinily z koncertu příjemný závěr mé hudební soboty.
Víkend komorní hudby pokračoval například večerním koncertem Guarneri Tria Prague a nedělním recitálem Ivana Ženatého, ale o tom se dočtete v jiném místě. Dlužno dodat, že jeho symbolickými patrony byli herečka Hana Maciuchová, biskup Václav Malý a lékař Cyril Höschl, kteří tím vyslali jasný signál veřejnosti a postavili se za současnost i budoucnost komorní hudby. Na závěr ocituji myšlenky dvou zmíněných patronů.
Václav Malý: „V dnešní době zahlcené hlukem a neklidem přitahuje posluchače zvláštním způsobem především jakýkoliv projev provázený monumentálností. To se týká i tzv. vážné hudby. Na obrovských stadionech vystupují operní pěvci, působivou reklamu a propagaci mají různé orchestry. Čím více hráčů a nástrojů, tím více pro povrchního konzumenta hudby je zdánlivě zajištěn zážitek, o nějž by bylo škoda přijít. Nic proti velkým orchestrům, pokud jsou kvalitní a nabízejí kvalitní repertoár. Komorní hudba se leckdy a leckde stává popelkou, protože se provozuje ve stínu rafinovaných a vábivých nabídek slibujících díky početnosti a mohutnosti hudebního tělesa cosi mimořádného. Komorní hudba nemá zapotřebí, aby její kvalita byla poměřována množstvím, bombastičností a rozmáchlostí. Početně menší hudební tělesa jsou přehlednější. Jednotliví hráči se nemohou schovat za skupinu nebo být v zákrytu a pouze se vézt. Jsou více na očích. Jejich souhra závisí na schopnosti vzájemného pozorného a citlivého naslouchání. I posluchač je zván, aby vychutnával čistotu projevu a zvláštnost každého nástroje. Není tolik prostoru pro zahlcení četnými zvukovými efekty, které bývají větším pokušením pro velká tělesa. Vnějškovost a povrchnost je záhy obnažena. Komorní hudba klade nároky i na posluchače. Pokud má otevřené srdce, je účinněji vtahován do toku jednotlivých partů. Není pohlcován ani zahlcován, ale zván, aby chvění a čistotu jednotlivých tonů nechal rezonovat ve své duši. Neměla by být vržena do propasti zapomnění osvědčená životní moudrost, že veliké se rodí v malém. Intimita a niternost jsou jistým zdrojem velikých počinů. A to nám ve vrchovaté míře nabízí vzácný poklad skvělých komorních děl.“
Cyril Höschl: „Komorní hudba je svým způsobem formálně minimalistickým vyjádřením hudební myšlenky. Oprostíme-li se od barev a plasticity zvuku velkých orchestrů a dramatických dějů operních libret nesených velkými hlasy, zůstanou nám čtyři linky – soprán, alt, tenor, bas, jimiž lze v podstatě proplést jakékoli hudební téma. Klavír to zvládne i sám nebo v triu, ale v čistotě se nic nevyrovná smyčcovému kvartetu. Komorní hudbu včetně instrumentálních recitálů vyhledávám právě pro její kontemplativní hloubku, jež vyzývá k usebrání do vnitřního světa, a neokázalost projevu. Recitály mne zase strhují energií jediného člověka, jež indukuje v davu posluchačů často i ty nejsilnější emoce. Je to drama okamžiku.“
