Pověst vynikajícího orchestru, výborně zvukově stmeleného a sehraného, potvrdil 8. 10. na koncertě v rámci Rozhlasového podzimu Symfonický orchestr Hessenského rozhlasu . Frankfurtští patří už mnoho let k elitě evropských orchestrů, a to nejen v kategorii rozhlasových těles. Po technické stránce nelze mít k jejich hře žádné závažnější připomínky, imponoval zejména vyrovnaný, tenký tón smyčců i vyladěnost jednotlivých sekcí. Paavo Järvi , pod jehož taktovkou odehráli „kolos symfonické tvorby devatenáctého století“, Brucknerovu Osmou symfonii , se ovšem v Praze nepředstavil jako dirigent s nějakým bližším vztahem k „prosté a přece monumentální duši lineckého varhaníka“. Napsal-li jsem odehráli, nebylo to náhodou. Neudělat po obří první větě, končící nezvykle ztišenou rezignací, sebemenší pauzu a rovnou hups do nesouměřitelného světa brucknerovského scherza – to snad nejlépe vystihuje Järviho povrchní přístup. Jeho beethovenské kreace s brémskou Kammerphilharmonie vzbuzují velký respekt, zde však jen poněkud nešťastně podtrhl rysy Brucknerova bezbřehého symfonismu, které jej, přes veškerou snahu na Beethovena navázat od Beethovena naopak oddělují. Bruckner se vší svou urputností usiloval pokračovat v jeho tradici, na rozdíl od Brahmse se mu to však nepodařilo. Podařilo se mu nicméně vytvořit jedinečně osobitý symfonický styl, jehož je právě Osmá monumentální korunou. Paavo Järvi v Praze potvrdil, že Beethoven rozhodně není klíčem k Brucknerovi.
