Španělský pianista Javier Perianes je již umělcem zkušeným jak v oblasti celosvětového koncertování, tak v ohledu počtu nahraných CD, na nichž se kromě „standardních“ děl klavírní a komorní literatury soustavně věnuje také propagaci španělských skladatelů. Na svém kontě má přes desítku nahrávek, na nichž se obrací k dílům L. van Beethovena, F. Schuberta, F. Chopina, F. Mendelsohhna či E. Griega a M. de Fally (za jehož Noci ve španělských zahradách s BBC Symphony Orchestra získal v roce 2012 nominaci na Latin Grammy). Na jiných CD pak najdeme méně známá jména španělských autorů, jako například Enrique Granados, Joaquín Turina, Frederic Mompou či Manuel Blasco de Nebra.
V rámci Nokturna letošního ročníku Pražského jara se Perianes rozhodl pro program utvořený z Allegretta c moll D 915 a Třech klavírních kusů D 946 Franze Schuberta, dále výběru čtyř skladeb z první knihy Preludií Clauda Debussyho a španělská tvorba byla zastoupena dílem Fantasía bética Manuela de Fally. Hned v úvodní skladbě bylo zjevné, že se Perianes svou interpretací „klasických“ děl příjemně vymyká. Schubertova díla tohoto večera byla interpretována se specifickým přístupem, jakoby založeným více na pianistově hudební intuici, nežli snaze hrát dílo za každou cenu „tak, jak by mělo znít“. V jeho podání se v obou skladbách vynořovaly nové motivy tvořené umocněným vnímáním a akcentováním rytmické stránky, což není v těchto skladbách ten nejfrekventovanější přístup. Každopádně živelnost, s jakou se Perianes Schubertových děl zhostil, byla nadmíru osvěžující, mému uchu lahodící a dokazující onu bezbřehost možností rozdílného a přitom stále poutavého pojímání jedné skladby. V případě Debussyho Preludií padla volba na čtveřici Dívka s vlasy jako len, Přerušená serenáda, Potopená katedrála a Minstrelové. Upřímně se přiznávám, že zde hudba zafungovala tím nejmocnějším a nejsmysluplnějším způsobem, a to když člověka zbavuje schopnosti a vlastně i chuti dojmy verbalizovat a zanechává zkrátka jen krásný pocit. V těchto řádcích se ovšem analytický přístup předpokládá a tak přeci jen uvedu, že vybrané Debussyho hudební malby (jak já osobně jeho díla nazývám) byly zahrány s technickou jistotou potřebnou pro naprosto svobodně působící vyjadřování všeho, co si interpret pod těmito díly představuje a troufale tvrdím, že Perianesova zhudebněná představa musela přinášet umělecké potěšení celému auditoriu. Jednoduše řečeno, za mě byla programnost Debussyho hudby zpracována na jedničku. Konkrétně u Potopené katedrály mne Parianes zavedl tak hluboko pod hladinu, jak se to ještě žádnému jinému pianistovi nepovedlo.
Závěrem zazněla Fallova Fantasía bética, v níž naplno zazněl ohnivý temperament, chvílemi až folklórní nespoutanost, umělecká suverenita a v neposlední řadě technická zdatnost, jimiž Javier Perianes disponuje. Po bouřlivém potlesku zazněly dva přídavky – Chopinovo Nokturno č. 20 cis moll, jež se stalo tematickým nejen díky svému názvu, ale především jemným, velmi intimním a „nočním“, jakoby z dálky znějícím provedením. Své Buenas noches dal Perianes pražskému publiku prostřednictvím Tance ohně z baletu Čarodějná láska Manuela de Fally.
