Závěrečný večer Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného (Rudolfinum, 9. listopadu 2024) patřil Jeanu-Efflamu Bavouzetovi, jednomu z nejzajímavějších a nejagilnějších současných francouzských pianistů. Oceňován je především jako interpret Debussyho a Ravela.
V jeho pozoruhodné a neobyčejně rozsáhlé diskografii nalezneme nejen kompletní nahrávky klavírních děl těchto dvou autorů (včetně obou Ravelových klavírních koncertů), ale také komplety klavírních sonát a klavírních koncertů Beethovenových, sonát Haydnových, klavírních koncertů Mozartových, Bartókových a Prokofjevových a všechny skladby pro klavír a orchestr Igora Stravinského. Bavouzetovy nahrávky jsou takřka bez výjimky vysoce hodnocené a řadě z nich se dostalo prestižních mezinárodních ocenění. Pro svůj pražský recitál si umělec připravil díla Roberta Schumanna a Clauda Debussyho a své festivalové vystoupení okořenil jednou skladbou Stockhausenovou. Pořadateli festivalu ovšem připravil horkou chvilku, když na poslední chvíli program svého recitálu totálně zpřeházel a přidal do něho dvě skladby navíc. Ke cti pořadatele budiž řečeno, že ještě stihl zařídit tisk letáků se změnou programu a nechal je rozdávat před vchodem do sálu.
První polovina Bavouzetova recitálu by bývala mohla nést název „dětské obrázky“. Bavouzet nejprve uvedl Dětské scény Roberta Schumanna a po nich Dětský koutek Clauda Debussyho. Schumanna hrál pianista poměrně zvučným a konkrétním tónem, bez jemnějších nuancí, poctivě a dosti předvídatelně. Po technické ani po výrazové stránce nebylo co vytknout, občas dokonce zazněly zajímavé, neotřelé detaily či protihlasy. Bylo slyšet (i vidět), že umělec má Dětské scény dokonale zažité a ohrané – jeho prsty dělaly, co měly a co se od nich čekalo. Ale jinak hrál Bavouzet bez většího zaujetí a působil trochu dojmem, jako když se ho Schumann příliš netýká. Mezi sedmé číslo Dětských scén, slavné Snění, a osmé číslo, nazvané U krbu, zařadil pianista Snění Clauda Debussyho. A přišlo překvapení: najednou jako by na klavír hrál někdo jiný. Bavouzetův Debussy byl okouzlující – měkký, křehký a jemně probarvený. Bylo zajímavé, že něco z Debussyho jako by umělec následně přenesl i do dalších šesti skladeb Dětských scén. Zvláště poslední tři čísla – Bubák (s hezkými „strašidelnými“ partiemi), Dítě usíná a Básník promlouvá (s velkým odvážným zpomalením v závěru) – hrál Bavouzet se znatelně výraznějším citovým vkladem než první polovinu cyklu.
Po Dětských scénách zahrál Bavouzet dvě skladby se stejným názvem, ale od různých autorů: Arabesku č. 2 Clauda Debussyho a Arabesku C dur, op. 18 Roberta Schumanna. Debussyho Arabesku hrál překvapivě rychle a se sympatickou jiskrou, provedení Schumanna bylo poctivé – nic víc, nic míň.
Na Schumannovu Arabesku navázal Bavouzet bez pauzy Debussyho cyklem Dětský koutek. Už v prvním čísle, nazvaném skladatelem trochu ironicky Doctor Gradus ad Parnassum, bylo slyšet, že právě v Debussym je Bavouzet opravdu „doma“. Hrál tuto úsměvnou parafrázi Clementiho klavírní etudy s bohatou pedalizací a vytvořil z ní průzračný impresionistický obrázek. Následující Sloní ukolébavka byla uvolněná, vtipná, nápaditá a Serenáda pro panenku rozkošně hravá. Sněhové vločky v Tančícím sněhu se nemohly vznášet lehčeji, Pasáček si pískal na píšťalku s dětskou bezstarostností a svižné, rozpustilé synkopy v Golliwoggově cakewalku přímo vybízely k tanci.
Druhou polovinu svého recitálu otevřel Bavouzet málo hranou Debussyho Hrdinskou ukolébavkou, pocházející z listopadu válečného roku 1914. Pro Debussyho dost netypická, poměrně ponurá skladba připomíná spíš smuteční pochod než ukolébavku. Hudba plyne povětšinou v hlubších, temnějších polohách, které jen občas a na kratičkou chvíli prosvětlí vzdálená trumpetová fanfára. Je to kompozice značně depresivní a pianista v ní nemá nijak zvlášť moc práce. Těžko odhadnout, proč si Bavouzet zvolil pro svůj festivalový recitál právě ji a proč ji hrál právě v tomto místě.
Před následujícím číslem – Stockhausenovým Klavierstückem IX – si pianista přinesl na pódium mikrofon a s ohromným a velmi sympatickým zápalem líčil, jak provedení této skladby konzultoval přímo s autorem. S nemenším elánem pak na klavíru předváděl, z jakých „prvků“ je Stockhausenův Klavierstück IX „sestaven“ a co je na něm zajímavého. Publikum ocenilo Bavouzetovu „přednášku“ velkým potleskem, a umělec, evidentně natěšený, rychle usedl k nástroji a začal hrát ještě dřív, než potlesk dozněl. Hrál Stockhausena s úžasným osobním nasazením – inspirovaně a s velkou fantazií, doslova kouzlil jak se zvukem, tak s tichem a dokázal posluchače udržet v napětí až do závěrečného opuštěného tichounkého čtyřčárkovaného „a“.
Po mistrovském provedení Stockhausena následoval kompletní druhý sešit Debussyho Etud. Jedná se o šest skladeb nejvyšší technické náročnosti, co do významu srovnatelných s etudami Chopinovými či Lisztovými. Bavouzet v nich znovu ukázal, že Debussy je skladatelem jeho srdce. Hrál Etudy jako přednesové skladby: lehce, vzdušně, transparentně, barevně, uvolněně, bez nejmenšího náznaku jakékoli námahy – skoro jako by si jen tak pro sebe improvizoval. Teprve v závěrečné „akordické“ etudě s pekelnými skoky v obou rukách přidal klavírista výrazněji na zvuku a učinil z ní efektní „finálštyk“.
Bavouzet si během svého recitálu postupně získával u posluchačů stále větší a větší sympatie a po poslední Debussyho etudě se mu dostalo nadšeného potlesku. Umělec štědře přidával: nejprve dvě skladby Ravelovy – Toccatu z Náhrobku Couperinova a Preludium. Po nich zahrál vtipný virtuózní kus nazvaný Mouvement od svého pařížského profesora Pierra Sancana, a řadu přídavků uzavřel slavnými Ravelovými Vodotrysky.
