Je tomu právě rok od doby, kdy byl v prestižní lokalitě na berlínské Französische Straβe, která je situována jen několik set metrů od znovuotevřené Státní opery Pod lipami, slavnostně otevřen sál Pierra Bouleze (1925 – 2016). Nová koncertní síň velice moderně a nadčasově působícího, nepravidelného kruhovitého designu s centrálně situovaným elipsovitým orchestřištěm nese jméno jedné z nejvýznamnějších legend světa hudby 20. století. Jejím autorem je americký architekt Frank Gehry (narozen 1929), u něhož ještě připomeňme zajímavost, že je spoluautorem pražského Tančícího domu. Boulezův sál byl kapacitně navržen pro téměř sedm set posluchačů a z hlediska akustiky na něm pracoval věhlasný Japonec Yasuhisa Toyota (narozen 1952).
Oslava prostřednictvím koncertu, na kterém se dirigentské taktovky a částečně i hry na klavír ujal Daniel Barenboim, měla na programu jména tří autorů. Jako první v pořadí byla zahrána skladba Vierzehn Arten den Regen zu beschreiben op. 70 (Čtrnáct způsobů, jak popsat déšť) od Hannse Eislera (1898 – 1962) z roku 1941. Eisler, který se narodil v Lipsku a právě v Berlíně zemřel, pro ansámbl, který tvoří flétna, klarinet, housle, violoncello a klavír, zkomponoval variační skladbu, napětím a zhuštěností tónů náročnou tak, že jen plně koncentrovaní členové Boulez Ensemble, kteří se tímto sami stali nástroji dirigenta Daniela Barenboima, mohli být plně schopni dostát jeho požadavku na absolutní rytmickou přesnost, výrazovou čistotu a souhru. Výsledkem byla skvostná porce takřka dokonalého interpretačního provedení, které do absolutní výše následně povznesl sám Barenboim chopením se klavírního partu v Schubertových Variacích pro flétnu a klavír e moll D 802 na píseň Trockne Blumen ze Spanilé mlynářky. Nekonečnost svého dechu a omamnou krásu tónu prezentoval flétnista Mathieu Dufour a spolu s Barenboimem tak ještě umocnil dojem a radost z půvabné schubertovské melodiky.
Jestliže první část programu posluchače do sedadel upnula tak, že se ani nepohnuli, byla to hudba Arnolda Schönberga, konkrétně skladba Pierrot lunaire op. 21 (skladba nese podtitulek Třikrát sedm básní z díla Alberta Girauda), která překvapivě způsobila, že až neobvyklé množství párů, zejména věkově zkušenějších posluchačů, opustilo sál během samotného provedení díla. Celkově se však dali spočítat na prstech dvou párů rukou, a tak si drtivá většina přítomných nadšenců plnou měrou užila vynikající provedení skladby, která je dnes právem považována za mistrovský kus. Mluveným sopránem zaujala (skladatelem vysloveně užito výrazu Sprechgesang) Donatienne Michel-Dansac. Že si bude rozumět otec se synem, bylo očekáváno. Vedle Michaela Barenboima (housle a viola) bylo ovšem možno obdivovat i umění hráčky na violoncello, kterou byla francouzsko-arménská umělkyně Astrig Siranossian. Její nástroj má lahodný naturální akcent s náznakem nespoutané exotičnosti, a možná právě ta z něho přímo sálala díky kořenům, ze kterých instrumentalistka pochází. Klarinet a basklarinet byl v rukou Tibora Remana, za klavír usedl výborně vybavený pianista Klaus Sallmann. Flétnu s pikolou střídal již zmiňovaný Mathieu Dufour.
Je zcela přiměřené tvrdit, že je Daniel Barenboim jednou z největších osobností dnešního světa opery a symfonické i komorní hudby vůbec. Nenajde si nikdo jiný, kdo by klavír ovládal stejně tak, jako ovládá obor dirigování. A bylo by zbytečné připomínat, že se jedná o dirigování symfonické i operní, a že i to operní je natolik různorodé a komplexní, že z toho jde obdivně hlava kolem. V Berlíně se jednalo o výtečný zážitek, který byl výsledkem výborně sestaveného programu, předneseného výbornými umělci v akusticky fantasticky fungujícím a posluchačsky přívětivém sále.
