Muzeum Bedřicha Smetana hostilo v neděli 10. listopadu 2024 mimořádný koncert 27. ročníku Melodramfestu, zaměřený na dvojí zhudebnění klasických textů.
Večer symbolicky otevřely tři z pěti Prvních písní Bedřicha Smetany v podání česko-německé sopranistky Christiny Kluge a klavíristky Marie Wiesnerové. Volba úvodních písní i místa konání připomněla letošní 200. výročí narození tohoto významného skladatele. Dramaturgie a režie pod vedením Věry Šustíkové, která program fundovaně provázela slovem, představila posluchačům originální koncept – každé literární dílo (ať už v originále, českém překladu, či autorské úpravě) zaznělo ve dvou různých hudebních zpracováních. Publikum tak mělo jedinečnou možnost porovnat skladatelské přístupy ke stejným textovým předlohám.
Zhudebnění literárního díla představuje komplexní tvůrčí proces, během něhož vzniká zcela nová umělecká hodnota. U melodramu je tento efekt ještě výraznější – hudební složka umocňuje působení slova a rozšiřujte tak sémantické pole původního literárního díla. Skladatel musí nejen důkladně porozumět textu, ale také citlivě propojit recitaci s hudbou do harmonického celku.
První část koncertu představila díla autorů převážně z 19. století, s výjimkou Rudolfa Kubína. Šlo o skladatele čerpající z pozdně romantických tradic, přičemž zejména Kubínovo dílo reflektovalo i modernější hudební směry. V hudebním dialogu se tak postupně představily tyto skladatelské dvojice: Friedrich Flotow a Zdeněk Fibich, Karel Kovařovic a Rudolf Kubín a konečně Emanuel Starý a Ludvík V. Čelanský. Autoři pracovali s literárními předlohami Ferdinanda Freiligratha (v českém překladu Jaroslava Vrchlického) a s tvorbou Antonína Klášterského. Zajímavostí je, že všechny tyto literární osobnosti spojovala také činnost žurnalistická a překladatelská.
Program zahájil melodram Pomsta květin Friedricha Flotowa. V německém prostředí je dílo známo pod názvem Der Blumen Rache na text Ferdinanda Freiligratha. V českém prostředí dominuje překlad Jaroslava Vrchlického, který zhudebnil Zdeněk Fibich. Posluchači tak měli jedinečnou příležitost porovnat, jak překlad básně ovlivňuje její hudební zpracování. Hudební řeč obou skladatelů nese charakteristické znaky pozdního romantismu. Flotow i Fibich využívají bohaté zvukomalebné prvky k zachycení nadpřirozena a personifikovaných přírodních sil, typických pro literární balady tohoto období. Německou verzi melodramu (s podložením Vrchlického překladem pro snazší srovnání) přednesl Jaroslav Slánský, české verze se přesvědčivě zhostil Filip Sychra. Klavírní partnerství v rámci celého večera proběhlo v kompetentním podání Marie Wiesnerové.
Dalším klasickým textem ve dvojím zhudebnění byla báseň Všichni svatí tancovali od Antonína Klášterského. První melodramatické ztvárnění pocházelo od Fibichova žáka a následovníka Karla Kovařovice, který ve své kompozici originálně zpracoval světské pojetí náboženského tématu. Žertovnou atmosféru melodramu skvěle ztvárnila herečka Bára Štěpánová. Druhé hudební zpracování vytvořil ostravský rodák Rudolf Kubín a přednesla jej s hlubokým porozuměním struktuře verše Marta Hrachovinová. Stejná dvojice recitátorek vystoupila také v závěru první poloviny koncertu, kdy zazněla Balada o duši Jana Nerudy na text Antonína Klášterského, a to ve zhudebnění současníků Emanuela Starého (v podání Báry Štěpánové) a Ludvíka V. Čelanského (recitovala Marta Hrachovinová).
Druhá část koncertu patřila současným autorům. V podání Máši Málkové zazněl půvabný melodram Cvrček Jitky Snížkové na text Josefa Kainara, v jehož tvorbě se poezie s hudbou vždy přirozeně prolínaly. Snížková ve svém melodramu citlivě uchopuje typickou kainarovskou poetiku a respektuje přirozenou deklamaci textu. Jako protipól zazněl z úst Ivety Jiřičkové stejnojmenný melodram Zdeňka Zahradníka, který vedle klavíru využívá u něj oblíbené housle (Daria Kassina). Jejich zvuk dokonale podtrhl noční atmosférou básně.
Melodramy České moře od Jana Klusáka a Martina Kuxe, které od sebe dělí jedenáct let, vycházejí ze stejnojmenné básně Jiřího Žáčka. Ta s jemnou ironií, typickou pro autorův rukopis, odkazuje na známý Shakespearův omyl, když ve své hře Zimní pohádka situoval Čechy k moři (pokud ovšem neměl na mysli pobřeží Jaderského moře za vlády Přemysla Otakara II, kam skutečně Bohemia sahala.). Klusákovu verzi melodramu, určenou recitaci a kontrafagotu evokujícímu dunění moře, ztvárnily recitátorka Máša Málková a klarinetistka a (kontrafagotistka) Jana Krejčí. Novější zpracování Martina Kuxe interpretovali Iveta Jiřičková (recitace) společně s kytaristou Štěpánem Bucharem. Oba skladatelé přistupují k básni s intelektuálním nadhledem a citlivostí, ve svém hudebním jazyce dokážou zdařile vystihnout jak myšlenkovou hloubku, tak specifický humor a nadsázku Žáčkova textu.
Závěr koncertu patřil dvěma odlišným zpracováním Erbenova Vodníka. Nejprve zazněla Fibichova klavírní verze melodramu představující pomyslný vrchol tohoto žánru v podání zkušeného recitátora Filipa Sychry. Jako kontrast k této klasické verzi uvedli pořadatelé parodické zpracování Jana Vičara, které vzniklo celkem o 129 let později. Vičar text výrazně zkrátil a upravil. Pro své pojetí zvolil netradiční nástrojové obsazení – violu (Dominik Timár) a kontrabas (Jakub Amcha). Skladba čerpá z lidových nápěvů a pohybuje se v úzkém tónovém prostoru, který autor s charakteristickým humorem originálně varíruje. Recitace se s velkým pochopením pro nadsázku a parodii ujal Jaroslav Slánský.
Koncertní večer 27. ročníku Melodramfestu nabídl fascinující sondu do světa melodramu prostřednictvím různých skladatelských přístupů ke stejným textům. Závěrečné uvedení dvou verzí Vodníka symbolicky podtrhlo hlavní myšlenku večera: každý skladatel vtiskuje zhudebněnému textu svůj osobitý rukopis. Večer zároveň potvrdil, že melodram si i ve 21. století zachovává svou životnost a zůstává inspirativní platformou pro uměleckou tvorbu.
