V minulém roce tomu bylo již 30 let, kdy student AMU Aleš Kaspřík vyzval své tři spolužáky k založení smyčcového kvarteta, které již v následujícím roce suverénně zvítězilo v Mezinárodní soutěži Pražského jara. Od této chvíle se odvíjí nepřetržitá řada úspěchů a ocenění, která řadí Wihanovo kvarteto mezi nejpřednější světovou interpretační elitu. Často úmyslně zdůrazňuji fakt, že takových komorních souborů je u nás více, než kdekoliv jinde, a nejen na počet obyvatel. Jestlipak to není i proto, že podpora a pochopení významu kultury a umění je ze strany politické reprezentace a Ministerstva kultury zatím pořád zřetelně větší, než je tomu např. v Pobřeží slonoviny či Gabunu? … Navíc lze doufat, že v rostoucím kulturním porozumění Čína jednou konečně postaví i Praze odpovídající velký koncertní sál, když Japonci se k tomu nemají… Než vraťme se k tématu.
21. března, v rámci 121. sezony Českého spolku pro komorní hudbu, předneslo Wihanovo kvarteto (Leoš Čepický, Jan Schulmeister, Jakub Čepický, Aleš Kaspřík) v Dvořákově síni Rudolfina díla D. Šostakoviče, L. Janáčka a L. v. Beethovena.
Smyčcový kvartet č.1 C dur op. 49 (Moderato – Moderato – Allegro molto – Allegro) Dmitrije Šostakoviče (1906-1975) je první kvartetní kompozicí z řady posléze patnácti nesmírně působivých a velmi osobních výpovědí. Podobně jako Beethoven, Šostakovič do kvartetní formy vložil nejniternější a nejintimnější pocity a myšlenky. První kvartet se však od ostatních ještě dosti liší, a to především svou náladou i duchem. Šostakovič byl ideology socrealismu tvrdě kritizován za formalismus, označen za nepřítele lidu a byl vystaven perzekuci. Proto stáhl provedení 4. symfonie a napsal v „přijatelnějším“ duchu 5. symfonii, kde naštěstí kritici pod zdánlivou nezávadností nepoznali krutě sžíravou kresbu tehdejší doby. Po jejím dokončení napsal kvartet, působící jako hudba plná úlevného klidu a svěžesti. Průzračná lyrika 1. věty v osminách závěru působila jako ukolébávající tikání spokojeně plynoucího času, 2. věta zaujala skvělým přednesem a krásným zvukem dlouhého sóla violy. Když odešel z kvarteta Jiří Žigmund, obával jsem se, že jeho jedinečnému hudebnímu charizmatu se těžko někdo může vyrovnat. Ukazuje se, že Jakub Čepický, ač jiného založení, je schopen stejně velké přesvědčivosti a muzikality. Stal se kvartetu zřetelnou záchranou v riskantní chvíli, a myslím, že to byla oboustranně skvělá volba. 3. a 4. věta působily až nešostakovičovsky bezstarostně, téměř jako radostně rozverné dětské hopsání s lehce parodickými náznaky sovětské hudební estetiky. Tento kvartet je obsahově daleko jednodušší a prostší, než pozdější kvartetní opusy. Wihanovci jej však přednesli s čistotou a půvabem, jenž umožnil nahlédnout do málo známého, radostnějšího a šťastnějšího zákoutí skladatelovy duše.
Čtyřvětý Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“ Leoše Janáčka (1854-1928) není třeba čtenářům Harmonie popisovat. Není snad českého kvarteta, které by jej nehrálo. Vzorem jeho interpretace mi dlouho bylo provedení Smetanovců v analytické redakci dr. Milana Škampy. Ze Škampovy analýzy vychází i Wihanovo kvarteto. Jejich provedení na tomto koncertě však bylo nejpůsobivější a nejpřesvědčivější ze všech, co jsem měl možnost slyšet. Zmíním alespoň jeho některé podstatné prvky: kompaktní ucelenost jak vět, tak celku, promyšleně vystavěná a sugestivně procítěná dramatičnost, stavba frází, tektonické oblouky vzepětí a zklidnění ploch zvuku a barev, atd. V 1. a 2. větě opět skvěle znělá a působivá sóla violy, úžasná lavina crescenda dramatického závěru. Opakuji, lepší provedení jsem neslyšel, a toto byl bezesporu vrchol celého skvělého večera.
Provedení Janáčka mi trochu zastínilo dojem ze Smyčcového kvartetu F dur op. 59 č. 1 Ludwiga van Beethovena (1770-1827). Beethoven všechna tři kvarteta op. 59 psal na objednávku svého mecenáše, knížete A. K. Razumovského, jemuž je i dedikoval. I v kvartetu F dur se proto objevuje téma ruské písně či mazurkový rytmus. Dílo se vyznačuje typicky beethovenovskou šíří citů, dramatickými momenty a filozofickou hloubkou, stejně jako závěrečnou nezdolnou životní energií a optimismem. Toto rozsáhlé čtyřvěté dílo je v mnohém směru náročným úkolem jak pro jednotlivé hráče, tak pro vyznění souboru jako „jednoho nástroje“ se zřetelnou artikulací vedení a významu jednotlivých hlasů. Wihanovci jsou jedni z nejdokonalejších beethovenovských interpretů, jejich nahrávka všech Beethovenových kvartet, stejně jako jejich cyklus v Anežském klášteře, patří mezi nejskvělejší a nejpoučenější provedení. Toto platí bezesporu i pro tento večer. Avšak měl jsem dojem, že o trochu méně, než tomu byl dříve. V tomto opusu jsem zřetelně vnímal cosi jindy u Wihanovců nezvyklého, co však trochu bylo zřejmé i v předchozích skladbách. Byl to zvuk, tón violoncella, jenž se lišil od ostatních. To mohla způsobit např. špatně postavená či hnutá duše nástroje (či snad jiné cello?). V každém případě, violoncello znělo oproti ostatním jaksi matně. Škoda. Ale i tak, provedení geniálního díla bylo jako celek mistrovsky příkladné.
Závěrem se umělci rozloučili Cavatinou z Beethovenova kvartetu op. 130 s až nezvykle cudným, ale neobyčejně sugestivním a jímavým primáriovým Beklemmt.
