Tomáš Víšek je nejen výborný klavírista a neúnavný průzkumník skrytých zákoutí klavírní literatury, ale také člověk obdařený mimořádným smyslem pro humor. V úterý 30. května 2023 oslavil své šestašedesátiny. Den předtím, v pondělí 29. května, vystoupil ve Studiu Ypsilon (s nímž řadu let spolupracuje) na recitálu nazvaném Ještě je mi 56 pozpátku. Ten název vypadá trochu jako rébus, ale je to rébus lehce rozluštitelný: klavírista tím chtěl připomenout, že pondělek 29. května je posledním dnem, kdy je mu ještě pouhých pětašedesát.
Svůj postnarozeninový recitál pojal Víšek jako one man show – předvedl se v něm totiž nejen jako pianista, ale také jako skvělý „bavič“ s pozoruhodným komediálním talentem. Ve fraku, s červeným motýlkem a s kopretinou v klopě si celý večer sám uváděl a doslova sršel humorem a energií. V nesmírně pestrém programu nabídl svému publiku (divadlo bylo vyprodané do posledního místa) osmnáct skladeb natolik různorodých, že pro ně jen těžko budeme hledat společného jmenovatele.
Pět autorů reprezentovalo hudbu devatenáctého století. Ale „vážně“ mohli posluchači brát vlastně jen slavnou Dvořákovu Humoresku Ges dur op. 101/7. Všechny ostatní skladby byly víceméně rarity. V Lisztově koncertní fantazii Hussitenlied (Husitská píseň) S 234 má klavírista sice plné ruce práce – a Víšek ji hrál opravdu výtečně –, ale skladba sama přílišnou duchaplností neoplývá. Chopinovou Mazurkou C dur op. 7/5, v níž autor předepsal, že se má hrát „senza Fine“ (tj. bez konce), zahájil Víšek druhou polovinu svého recitálu – a hrál tuto skladbu skutečně stále dokola, dokud se všichni diváci neusadili znovu na svých místech. K provedení melodramu Uzený slaneček od zapomenutého českého skladatele Karla Bendla si Víšek pozval na pódium Romana Janála. Uzený slaneček je parodií na „vážný“ či dokonce „strašidelný“ melodram a Roman Janál v něm přímo exceloval. S interpretací Slovanské tarantely Alexandra Dargomyžského Víškovi pomohla Táňa Čadová, věrná fanynka Ypsilonky. Tato sympatická dáma, přestože – jak se sama přiznala – nikdy nehrála na klavír, brilantně zvládla v této skladbě part sekundu. Nutno dodat, že autor od sekundisty vyžaduje jen jediné: aby při pravidelném ostinátním střídání „velkého A“ a „malého a“ udržel pevný rytmus.
Zajímavý byl Víškův výběr hudby 20. a 21. století. Z tvorby Jaroslava Ježka všichni známe především písničky pro Osvobozené divadlo. Víšek však nabídl posluchačům skladatelovy neznámé Variace na lidovou píseň. O Humoresce Rodiona Ščedrina klavírista posluchačům prozradil, že ji vnímá jako rozhovor poníženého podlézavého ruského mužika a nadutého ruského policisty. A zahrál tuto skladbu tak, že jsme viděli tyhle dvě nesympatické postavičky živě před sebou. Mimořádně významné místo měla ve Víškově recitálu kompozice nazvaná Žár zapadajícího slunce v předtuše noci. Skladba pochází ze čtyřručního cyklu Lekníny, který napsala Víškova manželka Jindra Nečasová Nardelli. Tomáš a Jindra se samozřejmě také ujali jejího provedení – a byla radost sledovat, jak jim to spolu hezky hraje.
Hojně byl ve Víškově recitálu zastoupen jazz, či přesněji „lehčí“ múza vůbec. Z jazzové Partity Erwina Schulhoffa zahrál klavírista čtvrtou část, nazvanou Tempo di Fox à la Hawaii. Zvláštní pozici zaujímala v programu Schulhoffova skladbička Trara z cyklu Ostinato, která je sice plná synkop, ale ty evokují spíš moravský folklór než jazz. Z tvorby jihočeského skladatele Josefa Koreše zazněly na koncertě dva čtyřruční kousky: Ministep a Malý rockʼnʼroll. Víšek si obě zahrál spolu s dvorním hudebníkem Ypsilonky Dominikem Renčem. K vrcholům Víškova recitálu patřilo provedení první věty z Klavírní sonáty Michaela Kocába, kterou Víšek premiéroval v roce 1976, v době svých studií na HAMU. Autor byl v hledišti osobně přítomen a Víšek ho pozval na pódium ke krátkému neformálnímu rozhovoru.
Jak se večer chýlil k závěru, předkládal Víšek publiku hudební výtvory stále originálnější a extravagantnější. Z cyklu Compositions 1960, který vytvořil americký skladatel La Monte Young, uvedl Víšek číslo 7. Autor v této skladbě žádá po interpretovi, aby zahrál dvojzvuk „malé h – fis1“ a „držel ho hodně dlouho“. Tomáš Víšek držel ten dvojhmat naprosto přesvědčivě a inspirovaně. V Solfeggiu parlante pro tři hlasy a klavír italského skladatele Paola Castaldiho vystoupil Tomáš Víšek dokonce jako zpěvák. Zpěváci jsou v této skladbě předepsaní tři – s Víškem v ní účinkovali ještě Martin Bohadlo a Jan Bradáč. Háček je v tom, že „zpěváci“ nezpívají, ale jen souběžně recitují tři různé texty. Ke klavíru tu zasedl místo Víška Dominik Renč. Klavírista má ovšem v této skladbě jen jediný úkol: před jejím začátkem zahraje „ááá“, aby si „pěvci“ naladili hlas – ale pak už se kláves ani nedotkne. K provedení skladby Udeřily mrazy, kterou „zkomponoval“ Jan Rychlík, byl dokonce angažován orchestr. Vedle dvou pianistů hrajících na čtyři ruce (k Víškovi se opět připojila jeho manželka) v něm figurovala ještě flétna, harmonika, klarinet, dvoje housle a bicí. Na všechny tyto nástroje hráli herci Ypsilonky. Mrazy v podání tohoto orchestru udeřily skutečně krutě – v jediném akordu C dur. A byla to pořádná rána.
Svůj recitál uzavřel Víšek skladbou, kterou hraje opravdu bezkonkurenčně: slavným Bugatti stepem Jaroslava Ježka. Po jejím doznění povstalo publikum ke standing ovation. Bylo to nejen ocenění Víškova pianistického umění, ale také – a možná především – poděkování za večer plný dobré nálady.
