Vítěz loňského ročníku soutěže Pražské jaro, jedenadvacetiletý Jinhyung Park, se vrátil na „místo činu“, aby předvedl své umění ve vlastní režii a v atmosféře oproštěné o soutěžní konkurenty. Korejský pianista, momentálně studující na Yonsei University, si pro svůj recitál (21. 5., Dvořákova síň Rudolfina) připravil pestrou paletu hudby od počátku devatenáctého století až po současnost.
Pro úvod večera zvolil Park Sonátu A dur D 664 Franze Schuberta. První dvě věty probíhaly kromě několika málo momentů v pianu a střední dynamice. Interpretův nezvykle měkký úhoz, připomínající jakoby jemné šimrání kláves, vytvářel velmi subtilní dojem a toto své pojetí Park ještě podporoval levým pedálem. Trochu jsem se bála, zda nebude v této tendenci pokračovat i během po zvuku lačnějších skladeb, ale třetí věta již dala tušit, že se pianista dokáže vžít do forte v mžiku, jen s ním zkrátka šetří na pozdější chvíle večera. Ve stejném duchu zněly i Loutky (první kniha) Bohuslava Martinů. Zde Park opět vsadil na dynamicky spíše úspornou variantu, ale přitom v tempech, která pasovala tyto drobné skladbičky na virtuózní kousky. V některých okamžicích se tím vytratila tíha akcentů a tečkovaného rytmu, na které jsem v těchto dílech zvyklá. Chvílemi se tak začal Martinů možná až příliš podobat hudbě Debussyho a Ravela. Měla jsem pocit, že Park cítí Martinů Loutky virtuózněji, než jsou skladatelem zamýšleny. Dle mého názoru je to dáno specifičností Martinů hudební řeči, jejíž dešifrace je pro mimoevropské interprety z logických důvodů přeci jen o něco komplikovanější. Park tahal u Loutek za nitky zkrátka jiným, než obvyklým způsobem, což ovšem neznamená, že bych si neužila byť jedinou frázi. Už jen Parkova samotná technika hry mě výsostně bavila. Je totiž vzhledem k jeho věku opravdu pozoruhodná a ať se nám to líbí či nelíbí, svědčí o intenzitě, s jakou se asijští pianisté klavírní hře věnují. Ukazuje jejich nadprůměrnou píli a disciplinovanost, díky nimž se dostávají na technickou úroveň, která mnohé posluchače tolik fascinuje.
Po Martinů následovala v tom nejlepším slova smyslu smršť v podobě Tarantelly z cyklu Léta putování (Benátky a Neapol S 162) Franze Liszta. Jde o skladbu vrcholné náročnosti a Park zde naplno předvedl, jak daleko, ne-li v nedohlednu se nachází břeh jeho klavírně-technických schopností. Minimálně v Lisztově skladbě tohoto večera nebyl Park po technické stránce nic dlužen ani o generaci starším kolegům. Myslím, že pro takovéto pianisty Liszt skladbu komponoval – pro ty, co se dostanou na hraniční tempa, aniž by u toho popadali dech. Po přestávce zazněla skladba, která vznikla konkrétně pro loňskou mezinárodní klavírní soutěž Pražského jara. Autor Adam Skoumal ji nazval Kejklíř a vše, co si pod tímto pojmem pro středověkého baviče umíte představit, ve skladbě uslyšíte. Jde o úžasně pestrobarevný a jiskřivý gejzír všech možných krás klavírního témbru, ale také technických „libůstek“, které zajisté potrápily v průběhu nastudování nejednoho soutěžícího. Park ovšem ani zde neměl žádný problém. Skladba zněla jednoznačně strhujícím dojmem a já doufám, že bude v budoucnu běžně řazena a podobně bravurně interpretována v dramaturgiích klavírních recitálů. Následným provedením první knihy Obrazů Clauda Debussyho Park odhalil naplno všechny své zvukomalebné klavírní schopnosti, tolik příznačné a potřebné pro hudbu impresionismu. Závěrečná skladba večera, Sonáta b moll op. 36 Sergeje Rachmaninova, pak byla pro Parka prostředkem k vygradování svého celovečerního výkonu, a to ve všech ohledech. Naprosto spolehlivá technika, výstavní dynamické kontrasty, tempa, která lze jen závidět, absolutní soustředěnost, to vše suverénně, ale i s pokorou. Ze strany interpreta byl koncert zakončen třemi přídavky (Mazurka no. 14 g moll, op. 24 a Nokturnu c moll, op. 48 no. 1. Fryderyka Chopina a čtvrtá věta Ruvido ed ostinato klavírní sonáty č. 1 Alberta Ginastery), ze strany publika nadšeným potleskem ve stoje.
