Pražský komorní orchestr byl pro mě mnoho let zárukou vysoké tónové stability. Přiznávám že jsem jej někdy slýchával častěji, jindy méně. Více v době vedení Ondřejem Kukalem, méně v době Radima Kresty. Byla i doba, a není to tak dávno, kdy orchestr vysloveně stagnoval, možná byl i blízko svému konci. Nový umělecký život začal s příchodem houslisty Leoše Čepického, jenž v roli uměleckého vedoucího a koncertního mistra dává orchestru silnou energii. Koncert PKO 18. června ve Dvořákově síni pražského Rudolfina měl tři výrazné osobnosti – dirigenta Jiřího Rožně, violoncellistu Jiřího Bártu a skladatele Lukáše Hurníka.
Program otevřela premiéra Hurníkovy smyčcové dramatické „serenády“ The Walls of Prague, jež vznikla na podnět PKO. Skladba má mimohudební inspirační zdroj – báseň Henryho Wadswortha Obležené město, údajně první americkou báseň o Praze. V hudbě je údajně temně romantický obraz města, půlnoční armáda ozbrojených umrlců, Praha je prý obléhána podobně jako „naše duše, když čelí temným myšlenkám“… Nuže v hudbě to tak strašné nebylo. Určitě bych si pod hudbou, kdybych chtěl, uměl představit jiné příběhy. Podstatné je, že Lukáš Hurník složil výbornou, každému citlivému posluchači sdělnou muziku, kterou je jen třeba stejně dobře interpretovat. Jiří Rožeň asi neměl na nastudovaní moc času, ale odvedl výbornou práci a opět potvrdil, že je spolehlivým komunikátorem mezi posluchačem a hudbou 20. a 21. století. Jediným rušivým elementem byla do jisté míry sopranistka Barbora Řeřichová. Má pěkný lyrický soprán, hezkou barvu hlasu, ale někdy držela intonaci jen za cenu značného úsilí. Z textu si bohužel udělala vokalízu, takže na balkonu sálu jsem ničemu nerozuměl a želel absence básnické předlohy v programu. Za Leoše Čepického se ujala v této kompozici role koncertního mistra Markéta Dominikusová a zvládla to se ctí. (V orchestru došlo myslím k zásadní generační proměně, muzikantů starších 40 letech bylo z více než třiceti jen kolem sedmi.)
Problematičtější to bylo s vedením Patrika Sedláře v Schubertově Symfonii č. 1 D dur. Zde mi housle a charisma pana Čepického velmi chyběly. Toto juvenilní dílo bývá pro orchestry trochu oříškem. Jak jej uchopit? Jako pozdního Haydna, Mozarta nebo preromantického Beethovena? Levoruký dirigent dal přednost Haydnovi a asi udělal v tomto případě dobře. Kdyby měl více času, možná by bylo i více transparentnosti v souhře a drobných figurách, více práce s vnitřními hlasy, jásavosti v první větě a zpěvnosti. Kdyby nastudování vedl pan Čepický, možná by tam to vše bylo. Co se týká křehkého Andante, dokázal bych si představit líbeznější zvuk smyčců, decentnější dechy a dodýchávání konce frází. Menuet byl zbytečně těžkotonážní a finální Allegro vivace mohlo být více „vivace“. Respektuji však pojetí dirigenta.
Závěr byl v rukách Jiřího Bárty, který učinil z Saint-Saënsova Violoncellového koncertu č. 1. a moll vrchol večera. Skladbu jsem slyšel v různých verzích, většinou převažuje interpretace extrémní v kontrastech, dynamice, tempech, vibrátu… Ačkoli to bylo citově plnohodnotné, pan Bárta mě příjemně překvapil střízlivostí a jakoby filozofickým (racionálním?) přístupem k partituře. Bylo to výrazově nesmírně silné, promyšlené do poslední noty. Lepší živé provedení jsem neslyšel. Navíc velmi dobrý doprovod. Nevím, jestli je to šťastný příměr, ale Jiří Bárta mi svou neokázalostí a koncentrací jen na realizaci svého vidění skladby připomněl Pabla Casalse z poslední fáze jeho hudebního života. Jsem velmi zvědav na jeho živého sólového Bacha na letošním festivalu Struny podzimu, na který jakoby zval bachovský přídavek, jenž se setkal s obrovským aplausem.
