Kaufmannův někdejší pedagog Helmut Deutsch se tu podle očekávání předvedl jako výtečný doprovazeč. Problematická akustika Smetanovy síně bohužel šla proti jeho i Kaufmannově subtilnosti práce s dynamikou – obrovský prostor některé detaily příliš vyostřil, jinde naopak kontury setřel. Pro tento typ produkce je sál zbytečně velký, navíc je v něm špatně slyšet; lepší volbou by bývalo bylo Rudolfinum, které však právě ten den nebylo volné (abonentní koncert České filharmonie). Pořádající agentura Panart si jistě zaslouží pochvalu za to, že nezaváhala nad repertoárem, a pražskému publiku zprostředkovala zcela mimořádný zážitek. Možnosti, že se písňový koncert nevyprodá, se ovšem vyhnula ne zcela přijatelným způsobem: na plakátě nebyl uveden program. Netuším, kolik z těch, kdo na koncert přišli, vědělo, nač vlastně jdou: soudě podle reakcí a potlesku ve stoje bylo publikum nadšené a vděčné, přestože koncert cenově odpovídal opernímu večeru s orchestrálním doprovodem. Bylo by na čase, aby sem Kaufmanna s písňovým recitálem pozvala některá „kamenná“ instituce – Pražské jaro, Dvořákova Praha, Struny podzimu – nebo kupříkladu s rolí Parsifala Národní divadlo, které má v zásobě Heřmanovu inscenaci, jež se svou kvalitou plně vyrovná produkcím velkých evropských operních domů i Met.
