Gambistu a kapelníka Jordiho Savalla není nutné představovat. Prahu navštívil již po několikáté, naposledy před pěti lety v Pražské křižovatce provedl multikulturně laděný program Orient-Occident, věnovaný konfrontaci východu a západu. Savall již dříve započal souvislou řadu projektů založených na etnické a náboženské pluralitě, vybízející k mezikulturnímu dialogu vedoucímu k vzájemnému porozumění a respektu (Diáspora sefardí 1999, Jérusalem 2008, Istanbul 2009, Hispania & Japan 2011, Mare Nostrum 2011, Ésprit D’Arménie 2012, Ésprit des Balkans 2013). V roce 2013 získal za tyto aktivity ocenění UNESCO Artist for Peace.
Koncept hudby jako zrcadla lidských dějin, byl silným podstavcem programu Jerusalem, který zazněl v Rudolfinu na letošním festivalu Pražské jaro. Vystoupili členové souborů Hesperion XXI a La Capella Reial de Catalunya spolu s hudebníky židovského, křesťanského a muslimského vyznání, např. súfijský ansámbl Al-Darwish, izraelský zpěvák Lior Elmalich či turecký tanečník Ibrahim Kamil Birlikay. Na pódiu se tak sešli hudebníci z Izraele, Palestiny, Sýrie, Řecka, Arménie, Turecka, Anglie, Francie, Španělska, Itálie či Belgie.
Struktura programu byla do detailu promyšlena v rovině dramaturgické i symbolické. Sedm tematických oddílů (podobně jako sedm bran jeruzalémských) promítnulo posluchači dějinné panorama města jako alegorie dějin lidstva samotného. Úvodem zazněla Fanfára Jericha na šófary (dechové nástroje z beraních rohů), anafiry (orientální žesťové nástroje) nad rytmickým doprovodem perkusí. Hudebníci byli rozestavěni na jevišti, varhanní empoře i balkónu hlediště. Výsledkem byla mohutná kakofonická zvuková struktura, náznakem připomínající Stravinského Svěcení jara.
První oddíl Nebeský mír: Proroctví apokalypsy a posledního soudu uvedl proroctví věčného míru ze semitských či súfijských pramenů a také kodexu Las Huelgas (Audi pontus přednesli David Sagastume, Lluís Vilamajó, Marc Mauillon, Daniele Carnovich). Zde se publiku představili pěvci Lior Elmalich s podmanivým přednesem Sybillina proroctví a Rebal Alkhodari súrou 1:2 z Koránu. Řada českých návštěvníků mohla vzácně naživo zažít na vysoké úrovni umělecký zpěv židovského a muslimského světa, se svým charakteristickým způsobem frázování a ornamentace. Druhý oddíl Jeruzalém, židovské město načrtnul celé tisíciletí před Kristem, představené sólovou introdukcí šófaru Yagela Harela a pokračující žalmy Davidovými, instrumentálním tancem představujícím osvobození města Makabejci, až k žalmům ilustrujícím poboření chrámu a exil. Hudbu doplnil příběh Rabiho Akiby z Talmudu, recitovaný v hebrejském originále.
Třetí oddíl vykreslil Jeruzalém jako město křesťanů: Královna Helena a nalezení svatého Kříže, výzva papeže Urbana II. ke křížové výpravě recitovaná ve francouzském originále a křižácká tažení, ilustrovaná latinským chorálem a několika křižáckými písněmi, mezi nimi i Pax in nomine Domini od trubadúra Marcabru. Čtvrtým oddílem jsme vstoupili do Jeruzaléma jako do města poutníků s improvizovanou introdukcí Andrewa Lorenze Kinga na psalterium. Obraz poutního místa vykreslily písně poutníků nejen křesťanských, ale i arabských a židovských. Píseň o mariánském zázraku od Alfonse X. Moudrého zakončila první polovinu koncertu před přestávkou.
Pátý oddíl líčil arabský Jeruzalém ve 13. až 16. století. Vedle zpěvu z Koránu a arabských duchovních písní zaujaly zejména instrumentální improvizace a tance. Když vstoupil na pódium derviš Ibrahim Kamil Birlikay, zatančil tanec sóma se zcela katarktickým účinkem. Po instrumentálním Ottomanském pochodu válečníků, zastupujícím dobytí Jeruzaléma osmanskou armádou, přišla na řadu šestá část Jeruzalém, země útočiště a exilu, ve kterém se posluchač dostal do 20. století, a tím i éry světových válečných konfliktů a holocaustu. Této části (vedle arménského Lamenta nad městem Ani či palestinského žalozpěvu, zachycených podle místních ústních tradic) vévodil Hymnus za oběti Osvětimi, historická nahrávka Shloma Katze z roku 1950, reprodukovaná v zatemněném sále při rozsvícené svíci postavené uprostřed jeviště.
Ideovou korunou programu se stala melodie, proplétající se sedmým oddílem Pozemský mír: Povinnost a naděje. Modlitba za mír Da pacem Domine zazněla hebrejsky, arabsky a latinsky. Na ni melodicky navázala lidová píseň, objevená jako identická melodie, tradovaná nezávisle v řadě středomořských kultur (hebrejsky, arabsky, turecky, řecky a v jazyce ladino). Fanfára šófarů, trubek a bicích Proti bariérám ducha byla obdobou fanfáry vstupní, s myšlenkou, aby se zábrany mezi kulturami sesuly stejně, jako zdi Jericha.
Ctitelé Savalla již tento projekt znají z nahrávek a zdá se těžké překvapit je něčím zcela novým. (Zejména, chybí-li v dramaturgii zesnulá Monserrat Figueras, jejíž hlas měl v původním projektu klíčovou úlohu.) Atmosféra živého představení s tancem i dramaturgií barevných osvětlení je ovšem nenahraditelná. Pro řadu nezasvěcených posluchačů byl tradiční zvuk mimoevropských hudebníků něčím zcela novým a přelévající se hranice středověkých modů do orientálních tónových systémů mohl pro ně působit nezvykle.
Je třeba zmínit, že všichni hudebníci byli akusticky nazvučeni, včetně sólových zpěváků, což je v současnosti zcela běžnou praxí hudebníků východních kultur, zejména pro komorní představení ve větších prostorách. Úvodní a závěrečné fanfáry byly obzvláště zesíleny, k tomu o přidaný reprodukovaný zvukový záznam. Z pozice posluchače sedícího uprostřed hlediště, se zvuk jevil vyrovnaně, nevím ale, jak se cítili posluchači sedící ve větší blízkosti k reproduktorům (obzvláště během úmyslně ohlušujícího troubení šófarů a anafirů).
Řada posluchačů si jistě položí otázku po stylově historické věrnosti Savallových projektů. Jedni najdou odpověď pozitivní, jiní negativní. Kdybychom chtěli být skeptičtí, museli bychom uznat: Ano, Savall hraje smyčcem na drnkací typ rebabu. Fanfáry a mezihry jsou zřejmě kompozice Savallovy, stejně jako harmonické aranžmá jednohlasých středověkých zápisů. V řadě případů dochovaných textů se nezachovala ani melodie. Použití renesančních pozounů pro středověký repertoár je též diskutabilní. Otázku instrumentálního doprovodu arabských zpívaných modliteb nechávám odborníkům…
Domnívám se však, že otázka po „autenticitě“ není otázkou relevantní. Každý, kdo se starou hudbou zabývá, má osobní zkušenost, že každá rekonstrukce (byť založená na té nejhlubší znalosti pramenů) je napadnutelná. Bez tvůrčího dotváření však starou hudbu provozovat nelze. Savallův přínos netkví v muzeální rekonstrukci, ale tvůrčím a originálním použití svých znalostí či uměleckých kontaktů pro jedinečné umělecké dílo. Tím Savall zůstává pro mladou generaci hudebníků stálou inspirací – nikoli tak, aby byl kopírován Savallův interpretační styl, ale v tom, jak Savall přistupuje k hudbě jako takové a jak tuto hudbu zasazuje do současného společenského kontextu.
