V sobotu 21. září přivítal hudební festival Dvořákova Praha renomovaný anglický komorní soubor Academy of St Martin in the Fields, založený roku 1958 Sirem Nevillem Marrinerem, který od roku 2011 umělecky vede americký houslista Joshua Bell.
Nástroj, na nějž jeden z nejvýznamnějších houslistů dneška Joshua Bell hraje, stojí věru za pár slov. Sytě barevný, znělý tón těchto stradivárek můžeme obdivovat v jeho rukou od roku 2003. Předtím tento skvostný nástroj Gibson ex-Huberman z roku 1713, tedy ze zlatého období Stradivariho dílny, patřil Norbertu Braininovi, primáriovi legendárního kvarteta Amadeus. Jeho nejslavnějším majitelem byl ovšem Bronisław Huberman, jeden z největších houslistů 20. století, jemuž byl drahocenný nástroj ukraden, a to hned dvakrát. Poprvé se do jeho rukou navrátil brzy poté, zato podruhé, v roce 1936, jeho stradivárky zmizely během koncertu v Carnegie Hall a Huberman je už nikdy nespatřil. On měl totiž zvláštní zvyk měnit housle během koncertu, a zatímco hrál na své guarnerky, zloděj mu ukradl tento ještě cennější skvost v šatně. Gibsonky byly nalezeny až v roce 1985, tedy dávno po Hubermanově smrti, a to jen díky tomu, že se zloděj na smrtelné posteli k činu přiznal.
V rukou Joshuy Bella se vzácné housle rozezněly hned v úvodní skladbě večera, kterou byla kompozice Earth pro sólové housle a orchestr amerického skladatele Kevina Putse, jedné z pěti skladeb cyklu Elements, na němž se autorsky podílelo vedle Putse pět dalších soudobých skladatelů a jehož vznik inspiroval sám Joshua Bell. V úvodu Earth zní pomalé, jen poznenáhlu gradující crescendo, zvukový prostor je postupně zahušťován, až se proud náhle zlomí a odskočí do kontrastní plochy se sólisticky traktovaným partem houslí. Putsova skladba pracuje v zásadě s tonálním materiálem a je posluchačsky vděčná, řekl bych, že hraničí až s kýčem, či snad lépe řečeno s campem. Je efektně zakončena křehce vybělenými flažolety, v nichž se sólista mohl poprvé blýsknout svou neomylnou, bezchybnou technikou.
Pak přišel na řadu Dvořák, Houslový koncert a moll, op. 53. Komorní obsazení docela vyznění díla svědčilo, mohli jsme díky němu ocenit pečlivě vypracovaný dialog sólového partu a orchestru, který sólistu ani v plném obsazení ve forte nijak nepřekrýval. Tím více vynikala Bellova brilantní technika pravé i levé ruky, dynamický, energický výraz, který se však nevzdává sladké kantilény, jež je osovým principem Dvořákova díla. Toto velmi dobré provedení v mé mysli zcela vymazalo vzpomínku na dosti šedivé, nepřesvědčivé nastudování Renauda Capuçona před pár lety. Přiznám se, že tento koncert, jenž přináší hudbu až příliš nelomené radosti, jejíž neutuchající sladká líbeznost není konfrontována s nějakou kontrastní náladou, není zrovna můj šálek kávy, ale to sem nepatří. Nemohu si vzpomenout na jediné přání, jež by toto provedení ponechalo nevyslyšené, takže i druhá přelíbezná skladba večera vyzněla k velké spokojenosti.
I Mozartova Jupiterská symfonie C dur, K 551 byla provedena na velmi dobré úrovni, ale přesto provedení po technické stránce cosi chybělo. Nelze snad hovořit o vyloženém zklamání, ale od tohoto špičkového orchestru se dalo právem očekávat ještě více. Zdá se, že na ASMF přišla slabší léta, srovnáme-li zvuk tělesa s tím, jak hraje Jupiterskou symfonii pod Nevillem Marrinerem v sedmdesátých letech, je jiný závěr těžko možný. Zvukové spektrum nebylo dobře vyvážené, souhra také nebyla stoprocentní a překvapil i poměrně tlustý tón smyčců, zejména prvých houslí. Dva kontrabasy, posílené jen čtyřmi violoncelly, to je prostě na Jupiterskou málo. V exponovaném polyfonním tkanivu basová linka trochu zanikala, což na rozdíl od Dvořáka, kde to tolik nevadilo, Jupiterská symfonie odhalila v plné nahotě, zejména v kontrapunkticky založené finální větě. Na druhou stranu třeba uznat, že po výrazové stránce provedení plně přesvědčilo, ba mnohé i nadchlo, svým temperamentním nábojem a muzikantskou vervou, kterou Bell dokázal od pultu prvých houslí z hráčů vydolovat. Kladu si jen otázku, zda by neudělal lépe, kdyby nechal housle za scénou a chopil se taktovky. Souhře by to jistě prospělo. Ale co když se Joshua Bell nechce od svého nástroje odloučit, aby nedopadl jako Bronisław Huberman? Tato symfonie, krystalicky čisté, dokonalé dílo vrcholné fáze vídeňského klasicismu, není strukturálně zase tak jednoduchá, aby ji bylo možno na dokonalé úrovni zvládnout bez dirigenta. Co však nadělat, to je dnešní trend, houslisté usedají k pultu koncertního mistra, kde se zmítají v hektických křivkách v marné snaze vést gestem orchestr a přitom hrát part primů.
Celý průběh večera jasně potvrdil, že americký houslista je právem řazen mezi houslistickou špičku současnosti. Jeho technika, stejně jako zdravý dynamický projev je jedním slovem uchvacující, oba přídavky však ukázaly, že jeho vkus je spíše americký. Velmi nevkusná úprava Chopinova Nokturna cis moll, op. posth. to naznačila, a závěrečný přídavek, jakýsi lidový kousek odněkud z Tennessee ve stylu blue grass (Percy Grainger: Londonderry Air „Danny Boy“, pozn. redakce), ale pro smyčce, to jen potvrdil.
