Jen málokteré komorní těleso (nejen u nás) se může v těchto dnech pochlubit třicetiletou působností ve své původní podobě. Pánové Čeněk Pavlík (housle), Marek Jerie (violoncello) a Ivan Klánský (klavír) právě takovýto soubor tvoří a o to smutnější je fakt, že svou vzácně dlouhou uměleckou spolupráci a více než dvacet hudebních nahrávek nemohli „oslavit“ na festivalu Pražské jaro v kompletní sestavě. Z důvodu náhlého onemocnění violoncellisty Marka Jerieho byla přizvána jako zastupující host česká, ale v Dánsku žijící violoncellistka Michaela Fukačová. V souvislosti s původně uváděnou dramaturgií koncertu pak došlo k minimální změně, a to provedení Mendelssohnova Klavírního tria d moll op. 49 (namísto jeho Klavírního tria c moll op. 66), které zaznělo po Klavírním triu Luboše Fišera a předcházelo Dvořákově Klavírnímu triu f moll op. 65. Všechny tohoto večera uváděné skladby má Guarneri Trio Prague již ve své diskografii. Za standardních okolností by tak šlo zajisté o radostný umělecký zážitek vycházející z bohaté společné interpretační zkušenosti, což bylo pro tento večer narychlo utvořenému hráčskému kolektivu upřeno. Hudební spolupráce Michaely Fukačové a Ivana Klánského však v minulosti proběhla hned několikrát a ve velmi intenzivní podobě (mnoho koncertů a nahrávky několika alb s literaturou pro violoncello a klavír), a proto byl ve finále celkový výsledek jednoznačným úspěchem. Se zklamáním možná na koncert přicházeli Ti, kdo se těšili na proslulou dvojici smyčcových nástrojů značky Guarneri. V tomto ohledu zamíchala karty a zároveň přišla se satisfakcí Michala Fukačová se svým violoncellem z dílny Carla Toniniho, jehož zvukové kvality jeho majitelka předvedla především prostřednictvím nadprůměrně rezonujících, krásně zněle a dalece se nesoucích dlouhých tónů. Tímto se postarala o naprosto uspokojivý zvukový dojem – odlišná značka nástroje v souměřitelné kategorii kvality.
Guarneri Trio Prague má dlouhodobě nastavenou laťku svých uměleckých výkonů natolik vysoce, že bych mezi posluchači asi jen stěží hledala někoho, kdo by se o tyto hráče, i přes nepříznivé okolnosti daného večera, „bál“. Již proto, že hostující dáma je ve svém oboru mezinárodně uznávanou kapacitou a situacemi, kdy pohotově a zdárně zastoupí své kolegy, je pověstná. Na druhou stranu je potřeba upřímně si přiznat, že po takovémto zásahu do předpokládaného průběhu večera se do posluchačovy mysli začnou stahovat myšlenky koncentrující se výrazně kolem jedné otázky – „popere“ se s tím zastupující interpret se ctí? Takovýto koncert vnímá posluchač zkrátka jinak, mění se hierarchie hodnotících kritérií, ale především – přejícným posluchačům přibývá k jindy poklidnému kochání se z hudby ještě „držení pěstí“, naproti tomu ti méně soucitní se celému výkonu věnují se zpřísněným drobnohledem (nebo spíše drobnosluchem). Já jsem se z pozice člověka znajícího hráčské mistrovství Ivana Klánského, Čeňka Pavlíka i paní Fukačové v poklidu kochala, ze své bytostní podstaty lidumila jsem také „držela pěsti“, a jindy z hudebně-kritických důvodů zapnutý analytický senzor jsem nechala nastaven v běžné intenzitě, ale zcela vědomě jsem mu tentokrát nevěnovala takovou pozornost. Ano, zaregistrovala jsem několik drobných intonačních nepřesností ve violoncellovém partu, mírně rozostřenou souhru smyčců ve Scherzu u Mendelssohnova a v rytmicky zrádném úvodu Allegretta graziosa u Dvořáka. Ovšem, celkový zážitek byl strhující a bezpochyby pozitivní.
U Fischerova díla bych nepoznala, že tito umělci nejsou stabilně fungujícím tělesem. Naléhavost a výrazná tónová expresivita, stejně jako dynamické kontrasty, dominovaly u všech hráčů naprosto přesvědčivým a nekompromisně úderným způsobem (a jen tak na okraj, konkrétně výraz v tváři Ivana Klánského v průběhu této skladby byl jeden velký mimický koncert, poukazující na absolutní emotivní prožitek). Mendelssohnovo Klavírní trio dalo prostor především pro obdivování oslnivé virtuozity Ivana Klánského, jehož technická vybavenost dovoluje Guarneri Triu uvádět toto náročné dílo v extrémně a troufám si říct hraničně rychlém tempu, okořeněném vřelým a neutuchající muzikalitou tvořeným tónem Čeňka Pavlíka. Jedno ze stěžejních děl komorní literatury, hluboké, dramaticky teskné a přitom smířlivé Klavírní trio f moll Antonína Dvořáka zaznělo se vší krásou v notách zakotvenou, a výjimečným uměleckým cítěním interpretů dotvořenou. Přídavkovým závěrem večera se staly Elegie op. 23 Josefa Suka a Dvořákova Dumka č. 6. Dovolím si tvrdit, že když zde popřeji všem členům Guarneri Tria Prague pevné zdraví a nekončící radost ze společného hraní i hudby samotné, budu mluvit za mnoho jejich přátel i příznivců.
