Julia Fischer v Sukových stopách

Druhým koncertem letošní Dvořákovy Prahy bylo vystoupení České filharmonie s Jakubem Hrůšou. Ten o den dříve festival zahájil s Bamberskými symfoniky, ale v sobotu se vrátil ke svému programu, který letos nabídl na festivalu BBC Proms a jehož hlavním dílem byla Janáčkova Glagolská mše. Program měl svůj efektní otvírák v podobě Dvořákova Karnevalu, jednoho z jeho nejradostnějších děl. Orchestr ho zahrál brilantně a ve střední části i pěknou barvou, škoda jen, že Hrůša zvolil na začátku tak rychlé tempo, že to ze skladby činilo spíše zvláštní bujarou extázi než taneční radost. Pak ovšem následoval jeden z vrcholných momentů večera, houslistka Julia Fischer v Sukově Fantazii g moll. Snad nikdy jsem neslyšel sólový part zahraný tak barvitě, lyricky, a přitom technicky svrchovaně. Přes velmi náročný úvodní vstup houslí se přenesla s naprostou lehkostí a úvodní melodii pak přednesla zahloubaným tmavým tónem. A při každém návratu tohoto tématu si lehce baladický nádech udržela. Závěrečný návrat pak působil úplně snově a tajemně. Julia Fischer má z jedné strany slovenské kořeny a velký vztah k české hudbě – i proto je jedním z mála světových houslistů, kteří mají náročnou Sukovu Fantazii v repertoáru, v roce 2011 ji natočila ještě s Yakovem Kreizbergem pro DECCU. Teď jsem měl dojem, že její pojetí jenom zraje a technicky velmi obtížnou skladbu hraje místy s fantazijní lehkostí, místy s hlubokým citem. Její měkce kulatý tón jako by navazoval na Josefa Suka mladšího. Orchestr doprovázel s pevnou rytmickou jistotou a ani jemu nechyběly krásné sukovské barvy.  

Janáčkova Glagolská mše po přestávce nenechala nikoho na pochybách, že orchestr i Pražský filharmonický sbor jsou ve skladbě doma. V provedení se působivě střídala mysticky tajemná místa s těmi živelně radostnými. Gospodi pomiluj mělo krásnou archaickou atmosféru, zatímco Slava se neslo vylehčeně, a přitom důstojně. Velmi intenzivní byla orchestrální mezihra ve Věruju a houslové sólo v části Svet vyšlo Janu Mráčkovi skvěle. Postupem času jsem si ale kladl otázku, jestli té hlasité dynamiky a exponovaných emocí nezačíná být trochu moc a jestli by se v Rudolfinu nemohlo zvolit ještě o něco niternější pojetí. Tohle místy působilo tak, že se interpreti vrátili z velké Royal Albert Hall a trochu zapomněli, že jsou zase v Rudolfinu. I sbor pak musí na svůj part víc tlačit, aby se dostal přes orchestr. Nejnápadnější to bylo na tenorovém partu v podání Davida Butt Philipa, který zněl nosně, ale pro velkou dynamiku ztrácel na barevnosti. Příjemnou barvu si naopak uchovala sopranistka Corinne Winters, která má výhodu, že nemusí tak často zpívat proti orchestru. Velmi dobrý a výrazově nejzajímavější byl basista Brindley Sherratt a tmavá barva altu Belly Adamové se také k dílu hodila, ale Janáček udělal tento part nevděčně krátký. Varhanní sólo Christiana Schmitta se mi trochu slilo v kulaté akustice Rudolfina. Celkově, jak už jsem naznačil, je otázka, jestli by Glagolská musela být na tolika místech tak dynamicky přeexponovaná, že to je až zahlcující. Méně energie a více muzikálnosti, řekl bych.