Julian Rachlin patří nepochybně mezi současnou houslovou i violovou špičku a zájem vzbuzuje i jako dirigent. V této roli je dokonce zajímavější nežli další dirigující virtuosové jako třeba Vadim Repin, Daniel Hope, Murray Perahia nebo Leif Ove Andsnes. Opět to potvrdil 7. ledna 2016 v pražském Rudolfinu. Jestliže v roce 2013 spolupracoval v rámci festivalu Dvořákova Praha s Českou filharmonií, tentokrát jej pozvala PKF – Prague Philharmonia. Novoroční koncert s poněkud matoucím sloganem „Housle koncertního mistra“ nabídl poslechově vděčnou hudbu Čajkovského, Mozarta a Mendelssohna. Zpaměti dirigující Rachlin nejdříve temperamentně „protančil“ Polonézu z Evžena Oněgina. Po osvěžujícím předkrmu zaznělo nejatraktivnější číslo večera – Koncertantní symfonie pro housle a violu Es dur, KV 364. Pro koncertního mistra PKF Jana Fišera bylo jistě ctí zahrát si se slavným umělcem, jenž se skromně ujal violového partu. Byla to však pojetí, která se částečně míjela. Fišer hrál stylově, pěkně, s pečlivě vypracovanými detaily, Rachlin jej bohatým a lahodným tónem nepřiměřeně zastínil; první měl individuality málo, druhý až příliš, navíc, asi díky dirigování, nebyla violistova hra tak dokonalá, jak jsme u něj zvyklí. Coby houslista a violista více upoutal v roce 2013 a vůbec nejzajímavější pražské hostování se odehrálo na recitálu na festivalu Pražské jaro 2011… Mimochodem hrál na báječnou, programem utajenou, violu. (Zato jsme se opět dozvěděli, na jaké hraje housle.)
Vrcholem byla Symfonie č. 4 A dur „Italská“, op. 90. Jedno z nejznámějších Mendelssohnových děl mělo dobrá tempa, svěžest, přesnost, hravost a příslušnou dávku tanečnosti. Pan Rachlin je však natolik dobrý dirigent, že určitě má na zvládnutí náročnějších partitur. Stejné dílo dirigoval v Praze i v roce 2013, což by mohlo být dobré coby srovnání dvou špičkových, nicméně odlišných českých orchestrů, ale vzhledem k četnosti Rachlinových návštěv Prahy mi to přišlo jako zbytečný dramaturgický přepych.
