Velmi zajímavý byl recitál proslavené americké pěvkyně June Anderson – představila své velké interpretační mistrovství na širokém výběru stylově různých skladeb: od barokních árií Scarlattiho, Cestiho a Paisiella přes „šperkovou“ árii z Gounodova Fausta a Markétky po písně Čajkovského, Rachmaninova, Rodriga až ke Kurtu Weillovi. Je evidentní, že umělkyně se interpretací písní zabývá cíleně a dlouho, stejně jako je jasné, že preferuje ty, které jsou silně emotivní a dovolují, aby k perfektně školenému, rozsahem neobvykle velkému hlasu napnula dramatický výraz a využila všech kouzel svého umění. První tři barokní árie vypovídaly o poučenosti June Anderson v interpretaci staré hudby: zpívala s malým vibrátem, bez agogiky a s hlubokým výrazem, respektujícím barokní afektovou teorii. Její projev byl múzický. Zato slavnou árii Markétky jsem už slyšela zpívat s větším vnějším leskem, který ke koloraturám o špercích patří, což neznamená, že by se dalo její interpretaci něco konkrétního vytknout. Písně Lisztovy i Čajkovského daly vyznít překvapivě krásné potemnělé barvě hlasu, až mezzosopránové, a zaujaly plností citu i nostalgie. Ač byly písně Sergeje Rachmaninova stejného výrazu, June Anderson v nich otevřela tak velké zdroje hlubokého prožitku a pěveckého mistrovství v detailu drobných hlasových fines, že jimi v celém večeru dominovala. Písně Joaquina Rodriga vnesly novou polohu žánrového koloritu a pěvkyni daly možnost ukázat ještě jiné plochy výrazu. Bohatě jich využila a strhla publikum. Závěrečné šansony Kurta Weila nelze označit jinak než za dokonalou ukázku možností interpretačního záběru, co lze v jednom večeru předvést a obsáhnout. Nadšeně aplaudujícímu obecenstvu přidala ukázky ze své domény – koloraturní árie, dokumentující obdivuhodný stav schopností jejího hlasu. Recitál June Anderson byl poučný a zajímavý. Spolehlivým partnerem u klavíru jí byl Jeff Cohen .
