V pořadí druhý abonentní koncert Pražské komorní filharmonie (12. 11. 2001, Rudolfinum) měl v první polovině nejprapodivnější dramaturgii jakou jsem v poslední době slyšel. Jiří Bělohlávek postavil za sebe Kabeláčovu 4. symfonii in A „Camerata“ a Koncert pro koloraturní soprán a orchestr Reinholda Gliera (1875-1956). Stručně řečeno: originální symfonický opus z roku 1958 a eklektický, povrchně romantický hudební trilobit z roku 1943. Možná, že tím bylo dosaženo kýženého kontrastu, poslouchat po nádherné Kabeláčově hudbě nicneříkající valčíkové „promenádní“ extempore mi však připadalo nešťastné, a to hlavně kvůli Kabeláčovi. Sopranistka Hana Jonášová určitě nemá lehký život, neboť ji jistě lidé neustále poměřují s její matkou Janou Jonášovou. Její hezký hlásek je pohyblivý, ale to je tak asi vše. Glierovu plytkou hudbu má smysl prezentovat, jestliže se jedná o pěvecky dokonalý projev. Jonášové se bohužel může o výkonech na úrovni Edity Gruberové, Nathalie Dessay nebo Sumi Jo pouze zdát. Provedení vyvolalo pouze jednu otázku: Proč?
Naštěstí zakončení večera vše spravilo. Schumannovu Druhou symfonii C dur připravil Bělohlávek se svou příkladnou uměleckou nesmlouvavostí, kdy i ten nejmenší detail má svou roli. Vrcholem provedení byla třetí věta (Adagio espressivo ) s krásnými sólovými vstupy dechových nástrojů. Závěrečné Allegro molto vivace upozornilo na problém Pražské komorní filharmonie, s kterým se náš již prominentní orchestr občas potýká. Některé symfonické opusy i při sebedokonalejší interpretaci nezakryjí fakt, že by jim slušelo ve smyčcích početnější obsazení.
