Od založení starobrněnského kláštera, jehož součástí je nádherný gotický chrám, uplynulo 700 let. Je to místo spjaté v dějinách s mnoha významnými osobnostmi, nelze nezmínit G. J. Mendela, z hudební oblasti vzpomeňme alespoň Leoše Janáčka, který sem byl ve svých jedenácti letech přijat do fundace, kterou tehdy vedl Pavel Křížkovský. Pod názvem „Klášter cisterciaček na Starém Brně a jeho zakladatelka královna Alžběta“ se v Brně uskutečnila ve dnech 22.–24. května 2023 mezinárodní vědecká konference, která se věnovala nejen osobnosti donátorky Elišky Rejčky, ale nejrůznějším společenským a uměleckohistorickým aspektům oné dávné doby.
Skutečným zážitkem byla premiéra díla brněnského skladatele Jana Šimíčka Kantáta pro Alžbětu, královnu českou a polskou, a to 23.5. v autentickém prostředí klášterního chrámu, který panovnice nejen založila, ale je zde – spolu se svou životní láskou Jindřichem z Lipé – také pohřbena. Skladatel se její osobností zabýval dlouhodobě, takže ono velké výročí a také podpora Archivu města Brna pro něj nebylo „příležitostnou objednávkou“, ale spíš vítanou možností uskutečnit dávný tvůrčí záměr. Nutno v této souvislosti dodat, že je to na velmi osobně exponované kompozici plné kontrastů a tematických motivů opravdu znát.
Jednotlivé části kantáty velmi citlivě provázejí posluchače královniným životem, který pro momenty osobních tragédií i okamžiků štěstí je pro podobnou kompozici vlastně ideální. Spojovací texty, evidentně čerpající i z historických pramenů, tak v náznaku charakterizují následující hudební téma, aniž by sklouzly do levné popisnosti (recitace Vladimír Krátký). První části, v nichž jsme svědky korunovace a rytmu dobového svatebního hodokvasu, jsou třpytivě sebevědomým světem královského prostředí vrcholného středověku. A pak… smrt Václava II., prvního Eliščina manžela. V písních pro mezzosoprán vkládá autor na citlivých místech do děje osobnost samotné královny, která dává nahlédnout do svého ženského nitra. Pak znovu hlaholí žestě a duní bubny při příjezdu královského páru Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou do Brna. I s historickým detailem vítajících židů, kteří doufají v lepší časy. Pak čas přinese zase loučení, tentokrát na prahu starobrněnského chrámu, kde našel na vlastní přání místo odpočinku milovaný Jindřich z Lipé. Výtečně působí varhanní intermezzo, které, aspoň já jsem onen okamžik tak vnímala, převádí duši královny z časů životní reality do duchovního světa chrámu. S Ave Maria i závěrečnou Ódou.
Skladateli se podařilo udržet posluchačovu pozornost od prvního do posledního tónu kompozice. Troufnu si říct, že i těch návštěvníků koncertu, kteří nejsou přímo ctitelé soudobé hudby. Výraznou roli tu kromě bohatých sborových partií, hrály kontrasty královsky pompézních okamžiků s chvílemi líbezného soukromí, klasicky vyjádřené bohatstvím žesťových tónů a křehkou lyrikou smyčců.
Pochopitelně, že na úspěchu večera měla zásadní podíl rovněž interpretace: Orchestr Czech Virtuosi s uměleckým vedoucím Miloslavem Vávrou, Musica da Camera Brno, sbormistr Martin Franze, Petr Kolař u varhan a mezzosopranistka Jarmila Vantuchová Balážová. To vše za citlivého i temperamentního vedení dirigenta Roberta Kružíka.
Když jsme se vraceli zmoklým večerem domů, měli jsme pocit, že nevznikla skladba jen pro jeden příležitostný večer. V nahrávce Českého rozhlasu Brno ji uslyší příznivci stanice D-dur, a jako současný odlesk dávné historie si zřejmě najde posluchače nejen pod gotickou klenbou.
