Současná inscenace Její pastorkyně měla v Národním divadle premiéru před devatenácti lety 11. září 2005. Dirigoval ji tehdy Jiří Kout. Inscenaci režiséra Jiřího Nekvasila dominuje výprava Daniela Dvořáka (tentokrát navrhl i kostýmy), jak tomu při jejich spolupráci často bylo. Je to Pastorkyňa zdůrazňující zemitost vesnického prostředí, s velkým dřevěným panelem přírodní barvy, který přepažuje jeviště někde za jeho polovinou. Na panelu je v prvním a v posledním jednání připevněno množství stejně zbarveného dřevěného nářadí, mezi nímž najdeme i prostý dřevěný kříž. Čtyři čtvercové sloupy se zabudovaným světlem jsou upevněny shora na tazích a v návaznosti na dramatickou situaci jsou spouštěny níž. Těsně před závěrečným zpěvem Jenůfy a Laci „Odešli, jdi také…“ padá všechno to harampádí z panelu s výrazným rachotem na jeviště. Obdivovala jsem při té dávné premiéře pana dirigenta Kouta, že se s tímto řešením dokázal smířit. Mrtvého Jenůfčina Števušku přinesou na jeviště v kvádru skutečného ledu a Jenůfka se jej nožem zoufale pokouší vysekat. Na závěr, při odchodu Jenůfky a Laci, padají za jejich patami na jeviště trámy s masivními kovovými hřeby…
Překvapivě se v před-derniéře 11. září představilo několik sólistů, kteří vystoupili ve svých rolích na jevišti Národního divadla poprvé. Kostelničkou byla slavná finská pěvkyně Karita Mattila, známá svým blízkým vztahem k Janáčkovým operám a k české hudbě vůbec. Nikdy nepřestane při svých rozhovorech zdůrazňovat, kolik pro ni v tomto ohledu znamenal dirigent Jiří Bělohlávek a spolupráce s ním. Dříve zpívávala Jenůfu, ale také Káťu Kabanovou a Emilii Marty ve Věci Makropulos. Její Kostelnička je vytesaná jakoby z jednoho kusu dřeva, je to žena, jejíž silná povaha jí dovolí, aby sebe, hluboce věřící ženu, dovedla až k rozhodnutí, že může, ba musí, svou železnou vůlí přestoupit ty nejsvětější zákony, které vůbec existují. Její Kostelnička se nezhroutí po svém zděšení „Jako by sem smrt načuhovala…“, zůstává v křeči s rukou vztaženou k publiku až do zavření opony. Připraví si tak svůj výstup ve třetím jednání, kdy ji nevidíme jako bezmocnou ženu, ale jako ženu, která pochopila svou nekonečnou vinu a je připravena za ni přijmout trest. Její slova k Jenůfce: „Odpusť mi jenom ty…“ znějí opravdu srdceryvně. Padl silný strom, který, jak už to bývá, nevyrostl až do nebe. Takový výklad Kostelničky je mi blízký, připomíná výkon Naděždy Kniplové, která byla jednou z nejpřesvědčivějších Kostelniček, které jsem zažila. Výkon Karity Mattily je obdivuhodný. Vede svou roli v působivém oblouku vypracovaném do nejmenších detailů. Pochopitelně někdy volí až pianissimo, a občas se tedy stane, že její niterný umělecký projev je přehlušen naddimenzovaným vpádem orchestru. Není překvapivé, že takto náročné představení nebylo možné dopracovat, doladit, do naprosto kompaktního celku. Dirigent Robert Jindra cítí Janáčkovu hudbu a tlumočí ji v mnoha kontrastních poryvech výrazových a dynamických, ale je nad jeho síly, aby orchestr v některých dramatických momentech podřídil hlasovému a hereckému výkonu jednotlivců. A tak mnohdy neslyšíme vrcholící zpěv a nerozumíme jeho textu, protože jej nemilosrdně smete fortissimo orchestru. Vím, že taková místa mohou, ba musí v operním představení být, jen se domnívám, že by měla být vážena na lékárenských vahách a používaná výjimečně. A na to při přípravě tohoto konkrétního představení pochopitelně nebyl čas.
Jenůfkou tu byla poprvé Kateřina Kněžíková. Vede ji jemně, s velkým citovým angažmá, hlasově jí sedí a bude na ní jistě ráda s úspěchem dále v budoucnu pracovat. Jen jsem si znovu povšimla, do jaké míry ovlivňuje kostým hercův projev. Ten Jenůfčin podivný „čepčáček“ totiž brání čitelnějšímu osvětlení jejího obličeje, byť by byly jeho proměny sebevýraznější.
První Laca Aleše Brisceina (dosud zpívával Števu) je přesvědčivou postavou, která si svůj pěvecký výkon nenechá přehlušit. Podobně Peter Berger, který byl poprvé výrazným Števou. V roli Stárka jsme viděli spolehlivého Jiřího Hájka, Karolka v podání Jekatěriny Krovatěvy byla dárečkem pro radost. Takovou živelnou, naivní holčici aby pohledal.
Dojem z tohoto představení nebyl jednolitý, jako by orchestřiště bylo od jeviště akusticky odděleno. Ano, možná že tak působilo z pohledu v přízemí a že lépe vyznívalo pro diváky z vyšších pořadí Národního divadla. V každém případě přineslo představení výkony, které přítomné obecenstvo velmi ocenilo. Jaký bude osud Janáčkovy Její Pastorkyně po derniéře 16. září, to brzy poznáme při její další premiéře, kterou připraví opera Národního divadla již v této divadelní sezoně.
Leoš Janáček: Její pastorkyňa, Národní divadlo, repríza 11. září 2024. Dirigent Robert Jindra. Režie Jiří Nekvasil, scéna a kostýmy Daniel Dvořák, pohybová spolupráce Števo Capko, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturg Pavel Petráněk. Kostelnička – Karita Mattila, Jenůfa – Kateřina Kněžíková, Laca – Aleš Briscein, Števa – Peter Berger, Stařenka – Yvona Škvárová, Stárek – Jiří Hájek, Rychtář – Zdeněk Plech, Rychtářka – Maria Kobielska, Karolka – Jekatěrina Krovatěva, Pastuchyňa – Stanislava Jirků, Barena – Magdaléna Hebousse, Jano – Marie Šimůnková, Tetka – Romana Kajzlerová, Muž – Josef Brozman.
