V roce 2016 zahájil Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK dlouhodobý a dramaturgicky pozoruhodný projekt, věnovaný dvěma slavným „B“ – Beethovenovi a Brucknerovi. Na úvodním koncertě v únoru 2016 zazněl Beethovenův Klavírní koncert č. 1 (s Barrym Douglasem) a Brucknerova 9. symfonie, v únoru o rok později uvedl FOK Beethovenův Klavírní koncert č. 2 (s Eugenem Indjicem) a Brucknerovu 8. symfonii. Letos – 21. února (a následně 22. února) – měli pak posluchači ve Smetanově síni možnost slyšet Beethovenův Klavírní koncert č. 3 c moll, op. 37 a Brucknerovu Symfonii č. 7 E dur. Stejně jako v předchozích dvou letech, i tentokrát pod taktovkou šéfdirigenta FOKu Pietariho Inkinena.
Sólistou Beethovenova Třetího klavírního koncertu byl jeden z našich nejlepších současných pianistů Martin Kasík. Orchestrální úvod první věty byl sice poněkud mdlý (rozpačitě matné hlavní téma v durové tónině), ale hned po třech úvodních sólistových stupnicích a po následném rázně formulovaném nástupu hlavního tématu bylo jasné, kdo je – a bude – v Beethovenově Koncertu pánem situace. První věta vyzněla beethovenovsky se vším všudy – Martin Kasík ji hrál pevným znělým tónem, s neochvějným rytmem, se zjevným technickým nadhledem (bravurní, romanticky rozevlátá kadence) a s velkým smyslem pro výrazové a náladové kontrasty. Jeho suverénní projev strhl i členy orchestru, kteří viditelně (a hlavně slyšitelně) rozpoznali, že se jedná o mimořádnou interpretaci a vzepjali se k výkonu více než obdivuhodnému. Ve volné větě zpíval Kasíkovi klavír něžně a procítěně jako lidský hlas a bohaté virtuózní girlandy evokovaly v pianistově pojetí rozčeřenou vodní hladinu. Strhující finální věta si svým rytmickým tepem v ničem nezadala s větou úvodní, ba snad ji v tomto ohledu ještě předčila – její hlavní téma působilo téměř sarkasticky. Gradace před závěrečnou strettou byla impozantní a stretta samotná proletěla v takovém tempu, že to až bralo dech. Po dramatickém Beethovenovi přidal Martin Kasík ještě dva lyrické kousky: slavnou Dvořákovu Humoresku Ges dur a Chopinovu Mazurku C dur op. 24/2. Hrál je úžasně – to, co z těchto dvou drobností dokázal vykouzlit, bylo už na pomezí zvukové magie, jakou ovládají jen ti nejlepší z nejlepších.
Brucknerova 7. symfonie náleží k nejčastěji provozovaným skladatelovým dílům. Vlasta Reittererová cituje v programové brožuře slova dobového recenzenta z Wiener Zeitung, který o vídeňské premiéře Brucknerovy Sedmé píše: „Každá její myšlenka dýchá kořeněnou vůní pestře a bohatě kvetoucí orchestrální louky.“ Těžko hledat výstižnější a stručnější charakteristiku tohoto díla. A Pietari Inkinen pojal tuto symfonii skutečně barvitě jako rozkvetlou louku. Procházel se po ní klidně, nikam nespěchal, každé barvě, každé vůni, každé linii ponechal dostatek prostoru, na všechno měl dost času – a Brucknerova hudba pod jeho rukama nádherně rozkvétala a uvolněně dýchala. Inkinen diriguje povětšinou nenápadnými, mnohdy dokonce téměř neznatelnými gesty, která při pohledu z větší vzdálenosti málem až nejsou čitelná. Ale orchestr je očividně vnímal velmi citlivě a krásně na ně reagoval. Jednotlivé vrstvy komplikované orchestrální faktury byly zřetelně vykreslené, gradace – i ty nejdelší – měly dokonalou stavbu, forte znělo hutně a plně, nikdy ne však ostře (skvěle vystavěný vrchol ve 2. větě, démonické gradace ve Scherzu), pianissima byla jemná jak dech (začátek 1. věty). Přestože skladba trvá déle než hodinu a v její poslední větě se už na některých hudebnících začala projevovat únava, dokázal Inkinen udržet pozornost posluchačů až do efektního závěru, označeného v partituře fff.
Pokud dobře počítám, čeká nás v únoru 2019 Beethovenův 4. klavírní koncert a Brucknerova Šestá. Udrží-li se projekt dvou „B“ svou kvalitu, máme se na co těšit.
