V Glyndenbourne Opera již třetí rok představuje obecenstvu, které je zvyklé během hodinové přestávky na šampaňské a lososa, opery Leoše Janáčka. Káťa Kabanová byla v letošní letní sezóně zařazena do programu společně se šesti dalšími tituly. Glyndebourne je obdivuhodné „tržiště“ operní tvorby, zasazené přímo do srdce anglického venkova. Tento rok byste tu našly zajímavé tituly jako Gluckovu Ifigenii en Aulide , Euryanthe a Albert Herring v režii legendárního Petra Halla společně s častěji uváděnými operami Don Giovanni a Carmen .
V Glyndenbourne se každý, od managementu až po uklízečky, na člověka od srdce usmívá a je nadmíru ochotný, což dělá roli hudebního kritika poměrně těžkou, zvláště když ví, kolik energie a sil se muselo vynaložit ke znovuobnovení inscenace, která se bohužel nedá oslavovat. Dobře míněná produkce Káti vyzněla v této sezóně víceméně jako faux-paux. Důvodů je několik, nicméně hlavní z nich je stáří této inscenace, které je alarmující už na papíru. Obnovené představení z roku 1988 režiséra Nikolause Lehnhoffa a scénografa-kostyméra v jedné osobě Tobiase Hoheisela nezestárlo do krásy, ale právě opačně. Inscenace byla pojata moderně, a proto se na ní až příliš čitelně odrazila osmdesátá léta se všemi svými neduhy – nevkusné barvy, které tu dominují, patetické režijní provedení a přílišná strohost jak návrhu scény, tak i jakési „dějové hustoty“, jež měla násilím udržet inscenaci pohromadě. Musím však objektivně dodat, že Káťa představuje skutečný režijní oříšek, který není vůbec snadné rozlousknout. Těžiště děje je totiž v orchestru, tedy v Janáčkově hudbě a děj s libretem tedy zůstávají poměrně jednoduché, strohé. Úloha Káti tak přímo volá po pěvkyni nejen vhodných hlasových schopností, ale také se silně vyzařující jevištní aurou, jak to u Janáčkových ženských postav bývá, protože rovnováha mezi emocionálním a patetickým je v této opeře na hraně. Orla Boylan , původem z Irska, sice splnila první podmínku o hlasové způsobilosti, ale v druhé úplně selhala. Několik hrozivě hysterických pěveckých gest a pozornost publika se rychle obrátila od Káti k vynikající Varvaře – Lindě Tuvás , i když je třeba zdůraznit, že pěvecké umění Boylan není vůbec zanedbáníhodné. Timothy Robinson – Váňa – byl Tuvas rovnocenným partnerem. Působivá byla zejména scéna na konci druhého dějství s Janáčkovým jakoby lidovým písňovým řetězcem „Za vodou, za vodičkou“ a „Všecko domů, domů“. Jonathan Vera (Dikoj) a Susan Bickley (Kabanicha) také vytvořili dobrý pár. Tato produkce načrtla, že za přetvářkou Kabanichy a Dikoje, tedy „uctivých lidí z dobré společnosti“, se skrývá přízemní neukojenost jejich vášní. Jako Boris se představil Pär Lindskog , který byl do Janáčkových inscenací v Glyndebourne obsazen již potřetí. Pokud v minulosti působil hodně rozpačitým dojmem, v Kátě si určitě zasloužil pochvalu a jeho vokální projev byl najednou mnohem přesnější. Lindskogův měkký tenor Borisovi slušel a roli vypracoval se smyslem pro detail. Glaš a (Eiddwen Harrhy ), Kuligin (Jeremy Carpenter ) a Fekluša (Margaret Adams ) nejsou zrovna velké role, ale i přes to byly dobře obsazené a je smutné konstatovat, že po dramatické stránce mnohem lépe vypracované než samotná úloha Káti. Opera byla, jak jinak, zpívána v češtině na vysoké úrovni. Hudební nastudování bylo svěřeno Jiřímu Koutovi a obrátilo se ve skvost této produkce. Náročná Janáčkova hudba vyzněla v podání hráčů London Philharmonic Orchestra naprosto přirozeně, plnokrevně, s potřebnou dávkou svěžesti a nevšední barevností, zejména u dechových nástrojů. Po strukturní stránce byla Koutova koncepce velice působivá, plynula současně v několika různých polohách, ale vždy působila jako celek, což v Janáčkových operách není vždy snadno dosažitelné.
