Ačkoliv festival Pražské jaro neusiluje o tematické zaměření jednotlivých ročníků, v letošním podtitulu festivalu uvedli jeho organizátoři španělský a pobaltský akcent. V rámci akcentu druhého nabídli publiku mj. koncert asi pětapadesátičlenného Kaunaského státního sboru, který vystoupil 24. května v kostele sv. Šimona a Judy v čele se svým zakladatelem, sbormistrem Petrasem Bingelisem. Koncert byl nevšedním zážitkem, který si zaslouží být uveden na program Pražského jara.
Program koncertu byl sestaven především ze skladeb litevských skladatelů. Repertoár koncertu byl doplněn skladateli současné hudby z Japonska, Polska a Anglie. Zazněla také tvorba Clauda Debussyho a jako pocta české hudbě i madrigaly Bohuslava Martinů. Jednotlivé skladby byly vybrány pečlivě; tématem, který se linul celým program, byla vokální tvorba renesance. Polyfonii částečně využívají i někteří skladatelé 20. století uvedeni na programu, inspirace pocházela i z literární tvorby dané doby.
Hned na úvod vybral sbormistr překvapivě jednu z nejnáročnějších skladeb skladatele anglické renesance Thomase Tallise (1505–1585) Spem in alium pro 40 hlasů. Sborové hlasy se po celou dobu trvání této kompozice držely samostatně, a ačkoliv místy byly slyšitelné drobné hlasové nedokonalosti u jednotlivých hlasů, interpretace celé skladby působila fascinujícím dojmem; sama o sobě byla navíc velmi efektní. Následovalo Stabat Mater žijícího litevského skladatele Vytautase Barkauskase (nar. 1931) pro osm hlasů s rozvolněnou tonalitou a Žalm č. 100 „Jubilate Deo“ Japonce Ko Matsushity (nar. 1962). Poté zazněla pětihlasá skladba Verkit, aniuolai (Clamor angelorum) Litevce Juozase Naujalise (1869–1934) zkomponovaná v duchu polyfonie 16. stol. První část večera uzavřelo působivé Amen Henryka Góreckého (1933–2010) vystavěné na barevných plochách, dynamicky stoupajících a klesajících až do konečného pianissima.
Ve druhé části programu byl dán ještě větší prostor litevské hudbě, především současné. Jako první zazněl mužský sbor Eduardase Balsyse (1919–1984) Valio dalgelis na litevský lidový text. Sbor pokračoval skladbami Algimantase Bražinskase (nar. 1937) Upelė Šventoji, Vaclovase Augustinase (nar. 1959) Tykus, tykus a Vytautase Miškinise (nar 1954) Oi šąla, šąla. Vedle těchto zazněla skladba Mikalojuse Konstantinase Čiurlionise (1875–1911), který působil také jako malíř (skladba Aš padainuosiu dainų dainele – Anoj pusej Dunojelio). Vedle toho zařadil Bingelis do programu Tři písně Charlese dˊOrleans Clauda Debussyho (1862–1918). Nepozapomněl při příležitosti vystoupení na českém festivalu zařadit dílo českého skladatele, a sice Madrigaly Bohuslava Martinů (1890–1959), u kterých sbor přesvědčil uspokojivou výslovností.
Pro první skladbu byl sbor rozestavěn volně do tří řad, přičemž ženské hlasy stály v předních řadách. Po první skladbě se sboristé přeskupili do čtyř řad, rozestavění podle vzoru ženy vpředu – muži vzadu však zůstalo nezměněno. V některých skladbách se představili sboristé v sólech. Barevností svého hlasu a vyrovnaností přednesu zaujala především Rūta Jančkaitenė (Madrigaly B. Martinů), ale také Aida Valentienė (Tři písně C. Debussyho). Přesvědčivé byly i sólové výkony ostatních sboristů – v některých případech se mohly srovnat s výkony skutečných sólistů.
V návaznosti na interpretační tradici a bohatou sborovou literaturu Litvy se podařilo Kaunaskému státnímu sboru vytvořit pozoruhodnou interpretační úroveň. Ve složitých polyfonních sktrukturách, které měly v repertoáru velké zastoupení, byl velmi jistý. Samostatnost hlasů byla dokonalá. Sbor má celkově charakteristický interpretační styl a dá se říci, že i specifický zvuk – syrový, ostrý a naprosto suverénní. Zvuk tvoří spolu s emocionálním způsobem intepretace charakteristické rysy sboru, na které byl kladen důraz i přes nedokonalosti v nástupech hlasů (zejména u Amen H. Goreckého). V oblasti dynamiky byl jeho výkon naprosto sebejistý – předvedl bohatou škálu dynamiky v dokonale sevřených podobách (jednotlivé hlasy nevyčnívaly) a uchvacující fortissima. Sbormistr Petras Bingelis navíc vytvořil zajímavou a sofistikovanou repertoárovou základnu, která na nejvyšší úrovni propaguje především litevskou sborovou tvorbu.
Bylo velmi sympatické, že sbormistr Petras Bingelis pustil k dirigování také své nástupce, kteří před publikum předstoupili coby sbormistři u skladeb J. Naujalise a V. Miškinise. Jména těchto dvou asistujících sbormistrů však nebyla v programu uvedena. Postrádala jsem také překlady názvů litevských skladeb a vůbec texty všech sborových kompozic v originále a v českém překladu.
