Velký koncert Orchestru Gewandhaus v Lipsku čekal ve čtvrtek a pátek 5. a 6. 4. 2018 několikanásobný dramaturgický přemet. Původně byl avizován program rámovaný Sinfoniettou A dur op. 5/48 a 4. symfonií c moll op. 44 Sergeje Prokofjeva. Beethovenova Klavírního koncertu C dur op. 15 se měl ujmout rumunský klavírista a pravidelný host lipských pódií Radu Lupu. Nejprve ohlásil zdravotní indispozici napjatě očekávaný rakouský dirigent Franz Welser-Möst a v den koncertu (recenzuji premiérový program 5. 4. 2018) onemocněl i Radu Lupu. Za dirigentským pultem se nakonec objevil rumunsko-americký dirigent Christian Măcelaru, Prokofjevovy partitury k mé první lítosti nahradila díla Benjamina Brittena a Sergeje Rachmaninova a v den koncertu ohlášeného rumunského klavírního mága zastoupil německý pianista lisztovského vzezření Martin Helmchen.
Publikum, vyzbrojené programy i bez nich, tak čekal večer plný překvapení, když z původně avizovaného programu zůstal zachován jen Beethovenův klavírní koncert, z něhož se nakonec v Helmchenově interpretaci vyklubal vrchol večera. V jeho úvodu zazněla Čtyři mořská interludia op. 33a Benjamina Brittena z opery Peter Grimes (1945), v nichž orchestr pod spolehlivou a čitelnou taktovkou nepříliš fotogenické dirigentské star z agenturní stáje Asconas Holt, kterou již poznalo i publikum České filharmonie, prezentoval své neomezené dynamické možnosti a interpretační kázeň. Quasi impresionistické Stmívání bylo působivé stejně jako vulgární a agresivní Bouře. Zřejmě z dirigentovy iniciativy byla místo ohlášené Prokofjevovy 4. symfonie c moll z tvůrčího období a ovzduší opery Ohnivý anděl zvolena Rachmaninova 3. symfonie a moll op. 44 (1935/1936). Autor si jí vážil, ne tak premiérové publikum ve Filadelfii v listopadu 1936. Hráči Orchestru Gewandhaus vynaložili mnoho energie, aby disciplinované lipské publikum přesvědčili o kvalitách tu eklektické, tu pozdněromantické třívěté kompozice, nepokrytě zavánějící hollywoodskou filmovou hudbou. Závěrečný potlesk publika tak směřoval spíše k orchestru a pohotovému hostujícímu dirigentovi než k autorovi partitury, která kdyby měla o větu více, byla by k nepřečkání.
Vrcholem večera tak bylo (možná neočekávaně) nastudování Beethovenova Klavírního koncertu C dur op. 15, v němž orchestr decentně doprovázel, a zaujal sólovými vstupy dřevěných dechových nástrojů. Důraz, kladený dirigentem na ostře akcentované party trubek a použití tvrdých paliček ve hře tympánů, smírně evokoval rozumnou inspiraci poučenou interpretaci staré hudby. Ještě velkoryseji jí vyšel vstříc Martin Helmchen, jehož chodidla se po čtyřicet minut nedotkla pedálů. „Vystačil“ si s jemně odstíněnou dynamikou a decentně dózovanou agogikou. V programové brožuře bylo otištěno Czerného svědectví o Beethovenově klavírní technice, stěží s Helmchenovým vědomím: „Mozartova škola: jasná, výrazně brilantní hra, více spočívající na staccato než legato; oduševnělý a živý přednes. Pedál používán zřídka, nikdy jej nebylo zapotřebí.“ V tomto duchu až ke strhujícímu finále interpretoval skromně vyhlížející Helmchen Beethovenův koncert, jehož nastudování publikum odměnilo bouřlivým a naprosto zaslouženým aplausem. Kdyby byl Velký koncert Orchestru Gewandhaus ve čtvrtek po Velikonocích končil Helmchenovým přídavkem, kterým byl Schumannův Pták prorok (Lesní scény op. 82, č. 7), odcházelo by publikum nadšeno. Ostatně četní posluchači tak s postupujícím večerem během pauzy raději učinili. Po Rachmaninovově symfonii však opouštěli koncertní sál přesyceni Rachmaninovovou sentimentální introspekcí.
