„Je Vám to hrozné, co ti lidé zde všecko dovedou a snesou! Vcelku bude 8 koncertů a každý trvá nejméně 4 až 5 hodin!“ psal Dvořák v dopise o festivalu v Birminghamu. „Těším se na to velmi. Sbor a orchestr znamenitý, 100 sopr., 100 altů, 100 tenorů, 100 basů… To si rozvažte, jak to bude znít, až spustí!“ Provedení Dvořákovy kantáty Svatební košile na birminghamském festivalu v srpnu 1885 přineslo Dvořákovi obrovské uznání veřejnosti, uspokojení z vlastní práce a taky okouzlení velkými festivalovými produkcemi, které pražský hudební život dosud neznal. Už pro Birmingham uvažoval o českém duchovním námětu, v úvahu přicházel Jan Hus nebo svatý Václav, nakonec se ale obrátil k Erbenovi.
Několik měsíců po birminghamském uvedení Svatebních košil ale přece jen myšlenku na zhudebnění velkého díla o některé z majestátních postav národní historie prosadil. Pro festival v Leedsu začal na podzim 1885 komponovat velké třídílné oratorium Svatá Ludmila a během několika měsíců intenzivní práce vytvořil monument opírající se o rozsáhlé sborové plochy, barevnou dramatickou partituru, která by mnohdy obstála sama o sobě, a bohužel i o problematické libreto. To pro Dvořáka napsal Jaroslav Vrchlický, básník, který byl jedněmi uznáván jako mistr poezie nanejvýš citové a formálně vytříbené a druhými (v čele s tehdy ještě literárním kritikem T. G. Masarykem) odsuzován za patetickou mnohomluvnost, přílišné vzhlížení k zahraničním literátům a nedostatek vlastní invence.
Právě libreto bylo už od premiéry podrobováno poměrně výrazné kritice. A není divu. Obsahová stránka po bližším ohledání vzbuzuje jemný úsměv (ano, stejně jako desítky dalších operních libret). Kněžna Ludmila se na svém mělnickém hradě spolu s lidem oddává uctívání pohanských bohů, což zničehonic naruší poustevník Ivan: „Do prachu s vámi, jeden jest bůh, jedna jest pravda.“ Ludmila nepotřebuje ke své okamžité konverzi dalších argumentů a spustí lyrickou árii: „Ó dovol, abych zlíbat směla tvých nohou prach a rozplynout se směla celá ve slzách.“ (Sen všech evangelizátorů.) V druhém dějství se Ludmila se svou družkou Svatavou vypraví za Ivanem do lesů, aby zvěděla víc o učení Kristova kříže, v lesích se objeví i neznámý kníže Bořivoj se svou družinou. Spatří Ludmilu, okamžitě se do ní zamiluje a aby ji získal, chce se i on nechat pokřtít. (Křesťanská láska podle Vrchlického.) Ludmila zpočátku vzdoruje, ale pod vlivem Ivanovým („Ó dej mu ruku… což nevidíš, vždyť křesťanem chce být!“) svoluje. A ve třetím dějství se ocitáme na majestátní slavnosti křtu Ludmily, Bořivoje a celého národa českého.
Ano, dělám si teď legraci z Vrchlického víc, než si zaslouží, a v duchu se mu za to omlouvám. Svou ironickou synopsí libreta se ale snažím naznačit, že je třeba brát jej s rezervou, respektovat určitou obsahovou naivitu, rozvleklost a přebujelost, nelogičnost některých situací. A na tomto místě bych měla konečně uvést, že návštěvníci včerejšího koncertu Dvořákovy Prahy i diváci přímého přenosu na ČT art měli včera jedinečnou možnost slyšet Dvořákovu Svatou Ludmilu poprvé od její premiéry v roce 1886 bez škrtů. Dvořák si byl problematické struktury díla vědom, několikrát jej upravoval a škrty se nevyhnuly ani žádnému z dalších provedení v historii uvádění oratoria. Organizátoři Dvořákovy Prahy uvedením kompletní verze přispěli k oslavám sta let českolsovenské státnosti a patří jim za to samozřejmě velký dík.
Silnou stránkou oratoria jsou efektní sborové pasáže nekomplikované dvořákovské melodiky jako například Tmy vrátily se, Vždy bozi s námi jsou nebo majestátní Hospodine, pomiluj ny (jakási naivita se ale občas vkrádá i do hudební složky). Na tradičně výborném Pražském filharmonickém sboru tak ležela hlavní „tíha“ provedení co do rozsáhlosti partu. Některé sborové části byly fantastické, některé by zasloužily větší péči (nevím, kolik zkoušek před koncertem proběhlo) a přesnější reagování na gesto dirigenta. Naopak krásnou komunikaci s dirigentem Jakubem Hrůšou jsem si užívala od České filharmonie s Jiřím Vodičkou u prvních houslí (pana Vodičku a jeho energické, nepateticky zapálené vedení orchestru bylo radost sledovat po celý večer). Jakub Hrůša prováděl celým večerem s nadhledem, který oratoriu slušel, z určitých míst dokázal vytáhnout takovou hudbu, kterou jsem nezaslechla ani na jedné z existujících nahrávek („operně“ dramatický úvod k první části, nebo duet Bořivoje a Ludmily Ó nech juž skanout nad našimi čely). Někdy se sice celý aparát nedokázal zcela přizpůsobit požadovanému tempu (Sem rychle vesny květ), ale celkové svižnější pojetí, které se ostatně dalo očekávat, Ludmile určitě prospělo.
Postava Ludmily nedává svým interpretkám snadný návod na způsob, jakým ji ideálně pojmout. Jde o světici, neznalý posluchač by tedy mohl čekat hluboké duchovní usebrání, přemýšlivý a uměřený projev. S touhle představou se ale skutečnost poměrně rozchází. Ludmila je hudebně vyjádřená jako mladá žena bouřlivých citů, libreto nám žádnou psychologickou drobnokresbu neposkytuje, takže je na volbě interpretky, k jaké rovině se podle svého estetického cítění a charakteru přikloní. Na dosavadních nahrávkách můžeme srovnávat s dramatickým pojetím Evy Urbanové nebo Evy Zikmundové, je ale důležitým faktem, že premiéru v roce 1886 zpívala (podle kritik znamenitě) Emma Albani, která se prosadila především na poli belcantového repertoáru.
Kateřina Kněžíková byla včera Ludmilou technicky jistou, výrazově suverénní, mladistvě impulzivní a výbušnou. Pro mnohé diváky jistě ideální. Mému posluchačskému naturelu by místy vyhovovala právě větší snaha o přiblížení se k duchovní podstatě díla, k jednoduššímu a pokornějšímu projevu (po kom jiném chtít maximální snahu o dramatickou pravdivost než po zpěvačce s takovými zkušenostmi a dispozicemi jako je právě Kateřina Kněžíková). Richard Samek jako Bořivoj vnesl na pódium radostné, samozřejmé a dvořákovsky šťavnaté zpívání, výše zmiňovaný duet Ó nech juž skanout patřil také díky němu k vrcholům večera. Uznání patří Jozefu Bencimu za dobře provedený náročný part Ivana a Ondřeji Koplíkovi, mladá mezzosopranistka Alena Kropáčková v roli Svatavy získala cennou zkušenost, kterou určitě ještě v dvořákovském repertoáru využije.
Jedna z hlavních událostí letošní Dvořákovy Prahy je tedy za námi. Já osobně jsem moc ráda, že jsem mohla být u toho. Teď ještě zjistit, jaká vlastně ona svatá Ludmila ve skutečnosti byla a co pro nás dnes její osobnost může znamenat.
